Prokletí velkých prsou

Trapná pozornost? Jak pro koho, dokonce v dnešní době. Někdo je-tak říkajíc-požehnán od přírody, někdo vylepšen šikovnou (a zajisté drahou) rukou plastického chirurga, další zase holduje neskutečným možnostem "push-up-ek", atd...

Jedna z mých příbuzných je v tomto ohledu víc než obdařená. Ačkoli na ženské části našeho klanu příroda nikterak nešetřila, byli jsme jejími bujnými tvary zpočátku poněkud zaskočeni. A to všichni, bez rozdílu.

Dožít se má milovaná babička Eliščina "přivdání," určitě by svého oblíbeného vnuka pochválila: "Pěknou dívčinu sis vybral, moc pěknou, jo jo, krev a mlíko." Babička totiž měla něco málo přes "cent" a vlivem dlouhého soužití se svým čiperným dragounem zastávala názor, že lepší je holka na štípnutí, než-li na chcípnutí.

Pár komentářů si neodpustil pouze jeden kapku rozpustilejší strýček, který se oženil s poněkud plochodrážní křehotinkou. A tudíž (ale jen párkrát) zazáviděl svému šťastnějšímu synovci: "Safraporte, ty sis ale uměl vybrat, ty rošťáku."

Jeho útlá ženuška to nijak neřešila, protože byla laskavá a přející a mezi nás, "obdařené", rychle zapadla. Byla Slovenka a já jí měla moc ráda. Na její: " Pametaj si, duša moja drahá, nie len prsá - aj i velká riť - majú tu moc mužou očariť" - snad nikdy nezapomenu.

Jednou přišel můj drahý z nějakého zápasnického turnaje, zakončeného nezbytným posezením v plzeňské pivnici. A se smíchem mi vyprávěl, jak jeden jeho známý, sice vynikající řeckořímský borec, ale jinak nenapravitelný obšourník, se v té hospodě asi po deseti pivech vytahoval: "Mám u nás v podniku už delší dobu v merku jednu prima kost s velikánskými nárazníky. Klucííí - vezu jí koncem tejdne na služebku a tak to s ní fiknu někam do houští a bude vymalováno. Ona určitě nebude proti, zmáknu jí raz dva."

A když tenhle seladon uvedl i jméno oné prima kosti, neudržel se můj překvapený manžel a řekl mu, že je to naše blízká příbuzná. Rádoby svůdník hodně rychle sklapnul, začal něco blekotat a nenápadně se vypařil. A skoro celý rok pak po turnaji neinformoval své kamarády, kterou kdy a jak sbalil.

Když jsem to pak Elišce vyprávěla coby "vtip," tak se vůbec nesmála. Naopak se rozbrečela, že má ze svých předností celoživotní mindrák, že jí prostě kdekdo civí jen na ty prsa a že se jí ještě nikdy nestalo, aby se jí někdo (hlavně mužský) podíval i do očí. "Tak jako se to běžně stává tobě," to neopomněla - lítostivě a hlavně i naštvaně - dodat.

Marně jsem jí utěšovala, že kdekterá se přece snaží vylepšit přírodu vším, co jí padne do ruky, anebo tím, co jí plastický chirurg za nehorázný peníz nabídne. Bylo to zbytečné. Nesla to skutečně jako svůj kříž, jako prokletí, které vzbuzuje mimořádnou a trapnou pozornost.

A nezasmála se pak ani slovům slovenské tetičky v pozmněněné (mojí) verzi, že: "I velká prsá majú tu moc mužou očariť."