Proč mi něco občas sakra vypadne

Ne z rukou (i když - to taky). Ale z hlavy. A to poslední dobou často. Najednou se z čista jasna zaseknu a nastane zatmění. Mozku, čeho jiného.

Asi před třemi roky, na jaře, postihl mého drahého ischias. Heksnšus jako vyšitý. S jeho tonáží, obnášející cca jednostopatnáct kilo živé váhy, se dalo velice obtížně manipulovat. V bytě to jakž takž ušlo, ale čekal nás každoroční přesun. Na chalupu do pošumavských hvozdů. Něco jako taková menší invaze stěhujících se Slovanů.

Propadla jsem mírné depresi. Ne z balení svršků a různých jiných nezbytností. To mám za ta léta už v malíčku. Ale z nacpání toho všeho do našeho nového (menšího než kdysi) autíčka. A hlavně pak ze závěrečného aktu. Umístění mého stále ještě zkrouceného protějšku tamtéž.

Manžel, byť přechodně pokrčený, totiž skladný nebyl. To ani náhodou. A vmanipulovat jej na sedadlo spolu se starým (a tím pádem nerudným) pejskem nebyla pro mě žádná legrace. 

Den před odjezdem jsem si ještě musela vyřídit potvrzení o své způsobilosti. To zdravotní, k řidičáku.

V ordinaci se pak ukázalo, že můj stav ještě docela ujde. Tělesný ano, zatímco zrak nikoliv. Což jsem nějakou dobu tušila.

Takže, snažíc se tuto drobnost (podle mě) zakamuflovat, nabiflovala jsem si rychle při měření tlaku poslední dva řádky na čtecí tabuli. Už nevím proč, ale nehodlala jsem marnit drahocenný čas před naším odjezdem pobíháním po nějakých očních klinikách.

Vzápětí z větší vzdálenosti, umístěná bodrou sestřičkou mezi futra dveří, jsem všechno bravurně zvládla. Když jsem ale byla (lstivě, jak jinak) vyzvána, abych to zopakovala i pozpátku, došlo k zatmění. Mého mozku, čeho jiného.

A tak jsem to na sebe radši hned práskla (jak je mým dobrým zvykem). Všechno o tom předchozím přečtení.

Když jsem slíbila (a hned druhý den i splnila), že zajdu na oční, popadla i poněkud otřesená paní doktorka znovu dech. A laskavě ke mně, jen tak přes rameno, prohodila: "Jaké že to máte vlastně auto?"

A já, stále ještě zpanikařená, jsem asi po minutě zaskuhrala: "Nové, takové červené." O značce vozu pak nepadla ani zmínka. Ani ta nejmenší.  

Pak bylo jen ticho. I na můj vkus poměrně dlouhé. A obě zdravotnice na mě, jindy vesele hovořící, poněkud zmateně hleděly.

No, po chvíli jsem se jakž takž vzpamatovala a paní doktorka, ač podstatně mladší, dala k lepšímu svou historku. O zapomínání.

Byla s kamarádkou v Německu manželovým autem. A  jeho náhradními klíči - to je totiž to podstatné. Vůz zaparkovala v jednom patře obchodního domu, ale i s doklady. Pak se nakupovalo. Večer ale auto v obchoďáku nešlo najít. Barvu si s kamarádkou pamatovaly - to přelaskavá paní doktorka několikrát (směrem ke mě) zdůraznila. Ale poschodí, kde zaparkovaly, tak to ani náhodou. A náhradní klíče jim byly vlastně k ničemu. Navíc SPZku manželova auta ani jedna neznaly.

Takže byla nucena povolat svého drahého až z Ostravy, kde bydlí.

Přijel, což o to, v jejím autě a s originálními klíčky od svého vozu. A že byl totálně naštvaný, to dá rozum. Navíc bylo prý ten den mistrovství v hokeji.

Nebo ve fotbale?

Pane jo, teď mi to mistrovství nějak vypadlo. A přísahám, že nejsem v žádném stresu. Ani trošičku.