"Vyjeďte si o dovolené jen tak, sami dva bez dětí", říkávala občas moje matka. "My s dědou se o ně přece postaráme, to se spolehni". A tak jsme našim dvěma drobečkům (osm a čtyři roky) jednoho slunného rána naposledy zamávali.
A vyrazili s naší tehdy bílou Škodověnkou do Krkonoš. Podle přesného itineráře, sestaveného společnými silami. To jest - abych uvedla věci na pravou míru - hlavně mým pečlivým manželem. Bylo krásné léto a já už za první vesnicí zamáčkla poslední horkou slzu a obrnila své mateřské srdce před výčitkami. Že své děti tak klidně na celý dlouhý týden opouštím.
Krkonoše byl vlastně můj nápad. Jejich podhůří s krásně vysekanými loukami, kamenitými cestami a úbočími Českého hřbetu jsem vždycky milovala. Ne, že bych prahla po nějakých tůrách, to tedy zdaleka ne. Můj tělocvičně zdatný manžel tehdy poněkud neochotně svolil, že tentokrát nikam šlapat nebudeme a zaparkujeme co nejblíže lanovky. A pak vyjedeme na Sněžku. Lanovkou. Sedačkovou.To jsem několikrát zdůraznila. Ještě večer před odjezdem jsem proto pečlivě zkontrolovala naše veškerá tři zavazadla. Aby jen tak čirou náhodou nebyly v jejich útrobách nějaké náhodně zapomenuté pohorky s ponožkami, holemi a jiné ryze horalské nepřístojnosti. Znala jsem svého drahého totiž víc´než dobře. A jeho vášeň pro lezení příšernými stržemi a průsmyky. Nejraději s ledabyle visícími žebříky a řetězy. Měla jsem totiž své zkušenosti. To ještě před svatbou, z Tater, které mám i po těch letech dosud v živé paměti.
A tak, kromě lehkého oblečení - bylo přece léto - jsme vezli spolu s dobrou náladou - pouze značnou zásobu novin. Rozhodli jsme se, že nocovat budeme zásadně v autě, jehož skla výtisky tehdejší Západočeské Pravdy oblepíme. A to někde na kouzelném plácku u lesa, s bublajícím potůčkem - romantika jak má být. A že tím pádem navíc hodně ušetříme za případné noclehy. Jídlo jsme měli v rámci úspor také sebou. Takže nic nebránilo zažít pár krásných dní. Dneska se divím, jak jsme se my dva, oba dlouhonozí, mohli do auta vůbec složit. A hlavně přespávat na sklopených sedadlech těch několik nocí. No, abych upřesnila, bylo to vlastně před čtyřiceti lety a našimi dvaceti kily - u každého. To pro objasnění tehdejší situace.
A tak jsme v pohodě uháněli naší čarokrásnou letní krajinou, nezatíženi ani zavazadly, ani starostmi. Tím méně pak nějakými financemi. Měli jsme tedy ty štosy novin, nějaké jídlo, rezervu na benzin a něco málo peněz na případné maličkosti. Když jsme projeli Libercem, prohlédli si Harrachov, Rokytnici s Rokytkou a Špindlerův mlýn, zaparkovali jsme za Pecí pod Sněžkou. Na vysněném a pro nás jako stvořeném plácku. Je to k neuvěření, ale opravdu tam na nás tehdy čekal. Bylo už k večeru a krajina, ukládající se k spánku spolu s námi, byla kouzelná. Jak se snášel letní soumrak, občas vykřikl do nastalého ticha nějaký pták. A pak ta noční obloha s tisíci hvězdami - nezapomenutelné.
V jiskřivém letním ránu jsme po rychlé snídani a několika šálcích kávy tedy vyrazili k lanovce. Bylo přenádherně. Takový ten příslib krásného, teplého dne. Na dalším stanovišti v Růžovém Dole bylo jen pár turistů. Všichni v tlustých svetrech, většinou s holemi a bytelnými botami. Což mě nijak nevzrušovalo, my přece hodlali bez nějakého lezení po skalách přestoupit jen na další sedačku a dojet až na samý vrchol Sněžky. Tak jaképak boty, svetry a tak. Všichni postávající si nás dva ale měřili a něco si šeptali. Byli to vesměs Němci a očividně se vraceli dolů do údolí. Při tomto mezipřistání před dalším výjezdem na vrchol se mi zdálo, že se ale naráz nějak setmělo a ochladilo. Byla jsem totiž naboso, ve střevíčcích bez paty a minišaty s krátkými rukávy a bílou vestou (rovněž bez rukávů) mě až tak moc nehřály. Manžel na tom nebyl o moc lépe, měl pouze plátěné kalhoty, sandály, triko bez rukávů a lehkou bundičku. To jako "pro případ, kdyby z té ranní jiskřivé oblohy trochu sprchlo," žertoval.
Panenko skákavá, kdybych byla jen trochu tušila, co nás čeká. Varováním pro nás mělo být i to, že ke mně znenadání přiskočil jeden z čekajících turistů a snažil se mi přetáhnout přes hlavu huňatý svetr. A do rukou mi cpal dokonce nějakou pláštěnku, brebentíc něco německy. Čemuž jsem nerozuměla. Ale to už jsme nastupovali na cestu ke kýženému vrcholu. Který byl někde v husté mlze.
A pak se to stalo. Asi po deseti minutách drncání a skřípání sedačková lanovka zastavila. A začalo mžít. Nejdřív´slabounce a pak se spustil liják. Žádný teplý letní deštíček, ale něco na způsob zledovatělých jehliček, takže jsem za chvíli měla bosé nohy a ruce jako vařený rak. A lanovka stála a stála. A já na ní visela s vypětím posledních sil. Do toho začal fičet ostrý vítr a nebylo vidět ani na krok. Manžel, hrdina, tehdy svlékl lehkou letní bundičku a sám, cvakajíc zuby, mně jí přilepil na holá ramena. Teď už jsem pochopila toho dobrého Němce, snažícího se mě patrně ochránit. Najednou mi bylo všechno jedno. Tak ukrutný zlom v počasí jsem ještě nezažila. A jen trpně čekala, kdy přijde konec. Náš konec. Pak se nečekaně lanovka rozkývala, zavrzala a my byli rázem na vrcholu.
No, z té sedačky mě tenkrát manžel se dvěma statnými horaly musel přímo odtrhávat. Společnými silami mě dovlekli do útrob hospůdky, kde do mě byly nality dva rumy s následující horkou slepičí polévku. Manžel rovněž vydatně konzumoval. Totéž. Pamatuji si, jak jsem asi půl hodiny nemohla souvisle promluvit a až po třetí kávě a posledním (třetím) rumu jsem se poněkud zmátořila. Paní hostinská byla přelaskavá, oba nás rychle zabalila do teplých dek a veškeré svršky (spodky nevyjímaje) nám vysušila. A pak vyšlo slunce a my se dokonce mohli kochat nádherným výhledem po celém národním parku. No, jízda dolů už byla plynulá a tím pádem nezajímavá. A kupodivu ani rýmu nebo zápal plic jsem nedostala. A jak je vidět, i přežila. Večer u autíčka byl pak stejně kouzelný, jako ten předešlý a tak jsme příští letní ráno odjížděli na Hradec Králové, přes Příbram směrem na Plzeň.
Cestou zpátky dostal manžel jeden ze svých občasných dobrých nápadů. Že se budeme vracet jen po okreskách a tím pádem se pokocháme místní krajinou a ještě navíc ušetříme. "Žádné hlavní silnice, ale okresky mezi lesy, to je ta pravá romantika," dodal významně. "A ty mě budeš s mapou v ruce navigovat." No, nevím, jestli to bylo mým špatným (jak jinak) čtením autoatlasu. Ale totálně jsme se tehdy v těch příbramských lesích ztratili. A navíc nám začal blikat benzin. Takže nás čekala další noc, tentokrát na kraji cizího černého lesa. Žádný vlídný plácek se nekonal, žádné auto nejelo a dokonce ani ukazatele nikde nebyly. A jídlo a pití docházelo. Lihový vařič ihned také využil situaci a rovněž si zastávkoval.
Ráno pak bylo opět slunné, ale naše mysl bez jídla a kafe poněkud zatemnělá. Takže hladoví a nerudní jsme se proplétali nekonečnými lesy, aniž jsme věděli, kde jsme. A benzin očividně docházel. Když můj drahý začal vykřikovat, že počkám "holt" u auta (v neznámém lese) a že se vydá "k sakru" někam s kanystrem, začala jsem vyšilovat. Ale asi se nad námi osud konečně smiloval, protože jsme naposledy zaposkakovali z lesa do kopce a dole svítila - pane na nebi - benzinová pumpa. Ta radost. Přelaskavá obsluha se s námi tehdy rozdělila dokonce o svačinu a kafe z termosky a my strávili poslední noc svého bloudění na jejím parkovišti. Dlouho do noci jsme si pak s pumpařem vyprávěli. Večer přijela i jeho paní na kole z nedaleké vesnice s pouťovými koláči a já občas vzpomínám na ty salvy smíchu při líčení celé naší eskapády. Zejména toho, jak jsem visela na té lanovce v očekávání nejen svého konce, ale i celého světa. Dlouho jsem těm milým lidem psala k vánocům. A pak mi jednou už neodpověděli...
Ono je dobré, nikdy "neházet flintu do žita". Vždycky totiž všechno nějak dopadne, jak říkávala moudrá maminka jedné mé kamarádky. A proto nikdy nezapomenu, jak jsme tehdy s mým manželem vyjeli s poslední kapkou benzinu a s nervy "nadranc" nahoru z lesa po té neznámé okresce - a dole na nás modře zablikala světla naší stanice poslední záchrany. A tak to má asi být.
