Počkej, ty budeš litovat

Jako malá jsem, tak jako jiné děti, často skákala, smála se i plakala. A mé dvě osudové ženy, maminka s babičkou, mě neustále napomínaly. "Nepředváděj se - brzy budeš litovat - až poznáš svět!" Dodávaly často pesimisticky.

Ale občas se i naparovaly. Hlavně proto, že dokážu s kamarádkou Zdeňkou recitovat předlouhé básně při nedělní mši svaté v nedalekém kostele. A i pro mě to byly tehdy vzácné chvíle. Navíc znásobené jejich pýchou. Trvalo to však obvykle krátce. Od pondělí do soboty pak následovala jejich pravidelná masáž příkazů a chmurných předpovědí. A tak to šlo pořád dokola.

Občas se ale ve svých prognózách nezmýlily. Při jedné besídce v místní sokolovně jsem měla opět  recitovat. Sál byl tehdy nabitý k prasknutí rodiči dětí a patrně i přáteli místní školy. Pěvecký soubor na jevišti za mnou vytvářel tlumenou, broukající kulisu. A já, pyšná - s mašlí a předem nacvičenou úklonou - spustila: "Marie Pujmanová - Máseň - Duhový náhrdelník." Zarazila jsem se - sbor dál spokojeně brumendoval - abych se vzápětí opravila: "A nyní vám přednesu MÁSEŇ..."  Půlkruh sboru náhle nepatrně zakolísal - a tak jsem to vylepšila druhou Marií Pujmanovou - v pořadí dokonce už třetí MÁSNÍ.

 A pak se to stalo. Smích, pištění, jen můj bratranec nepřestal zuřivě tahat za harmoniku. Sólistka souboru, malá Martička, se tehdy na jevišti dokonce smíchy počurala. No, opona šla tenkrát hodně rychle dolů. Spolu s mým nulovým sebevědomím. A tak se slova mých sudiček znovu naplnila. Do puntíku. Byla jsem navíc ihned mou rodičkou potupně odvlečena. Pochopitelně, že bez potlesku a v slzách. Aniž bych tušila, k čemu téměř vzápětí dojde.

Jednou při cestě ze školy mi nad hlavou zakroužily bílé lístky, letáky. Americké, jak jinak. Byla totiž léta  padesátá... A tak jsem celá šťastná hulákala rýmy, po kterých má dětská duše tolik prahla. Domů jsem vtrhla jak velká voda a měla - hurá, dokonce - i obecenstvo! Několik mně zcela neznámých lidí, rokujících nad cikorkou v našem největším pokoji. Neměli se mi vlichocovat, že jsem určitě šikovná holčička, to tedy neměli. "A cože jako umím?" Co jsem uměla? No přece, text té celé z nebe na mě spadlé básně. Skočila jsem si tedy obratem pro stoličku - šamrličku - do kuchyně a zaníceně spustila:

"Je rudá mlha kol a kol - odbíjí půlnoc kolokol - na Kremlu hvězda začadí - je tma po Krásné Ploščadi  na Kremlu hvězda zhasíná - a z mauzolea Lenina - se valí proudem černý vzduch - co duch to soudruh - soudruh duch."

A protože bylo ticho, snad jako kdysi v tom kostele a všichni na mě zírali, chrlila jsem: "Co to máš Rudlo za pasem - oprátku z krku sundal jsem - teď tady s Vámi zavyji - že já též poplet´ linii - mou linku plní bod co bod - nynější zítřek - lidstva rod." A i když jsem cítila, že babička se mě pokouší poněkud surově odtáhnout a pánové rychle a bez pozdravu mizí, zaječela jsem ještě za nimi:  "Oprátku vzal a zahodil - a skokem byli tisíc mil."

Co dodat. Do kostela jsme chodili... No, za svůj výstup jsem ani tentokrát pochválená nebyla. Vůbec nikým.

A tak - to mnohem později - jsem poznala, že vyřčené slovo nejde vzít už zpátky. A život -že  je skutečně mnohdy měnivý - a hlavně krátký.