Opeřencem snadno a rychle - aneb - jak mi málem hráblo

Jsem dívčina poněkud pokročilejšího věku, životem dostatečně omlácená. Ze všech stran, hlavu nevyjímaje. A přesto mě občas něco překvapí. Někdy dokonce překvapím a přímo zaskočím i sama sebe. A pak se nestačím divit.

Hrozně ráda peru a věsím. Prádlo, co jiného. Takže jsem v tom předvčerejším jiskřivém letním ránu posbírala kdeco. Bavlněné utěrky, huňaté sametové osušky, froté ručníky, povlečení ze čtyř polštářů a kapesníky. Manžel ty papírové nesnáší, přímo je nenávidí. Roztomilá úchylka, kterou nebudu rozvádět.

A jak tak celá natěšená láduji břicho pračky, vyklouzl mi do ní z druhé ruky malý polštářek, který jsem původně chtěla dát na sluníčko. Péřový polštářek.

Pak se dlouho nic nedělo, jen že pračka při vyvařování divně skučela a prádlo se v ní nezvykle těžce převalovalo.

Když jsem jí po dvouhodinovém programu otevřela, málem jsem se svalila i já. Z jejích útrob na mě vyčuhovala beztvará bíložlutá koule.a kolem celého bubnu se ovíjel ježatý péřový had. Měla jsem v tu chvíli nezřízenou chuť padnout na záda, začít kopat nohama a ječet. To aby se mi ulevilo.

Peří bylo naprosto všude.

Mé dvě osudové ženy, maminka a babička, už snad od mých deseti let, kdysi rády ohromovaly sousedky: "To naše děvčátko (jako já) bude mít jednou výbavu z toho nejjemnějšího peří."  A jak říkávaly, tak i učinily.

Peří i v tomhle polštářku bylo očividně prachové a jemné, přímo velejemné. A v nechutných chuchvalcích nalepené na huňatých osuškách, froté ručnících, utěrkách, povlečení a i na těch zatracených kapesnících, roztomile vyžadovaných mým drahým

Musím konstatovat, že mokré peří je na omak absolutně hnusná věc.

A tak jsem po zbytečném (a pro mě bolestivém) nakopnutí pračky tu odpornou kouli vyrvala a okamžitě rozhodla: "Popelnice."

Když první záchvat vzteku pominul, dostala jsem další dobrý nápad. Venku bylo hodně větrno a tak jsem se s košem a nezbytným kartáčem vyřítila na louku za naším domem a pustila se s vervou do očisty. (S tím, že vlastní zahradu, právě posekanou, si přece nezasviním).

Vítr - sympaťák - mi v první chvíli opravdu vydatně pomáhal, takže za chvíli tráva přede mnou byla ukázkově posněžená. Najednou si to ale lišák jeden starý rozmyslel, zadul do protisměru a s gustem mi obtočil mokrý froťák kolem celé hlavy.

A to mě probralo. Protože, nějaké to pírko, sem nebo tam, přece mi z toho nehrábne.  

Ale věřte, že těch pírek bylo!