Tak koně jsme tam nezahlédli ani koutkem oka, zato krvelační komáři se na nás vrhli skoro okamžitě. A popásali se jedna radost. Asi jsme jim zachutnali - aniž jsme jim něco dali.
Míříme do Třeboně na několikrát odložený třídenní wellnes. A bloudíme. Je příšerné vedro a škvaří se nám snad i mozek.
"Neboj, mám podrobný itinerář," hlásí mně manžel už dva dny před odjezdem. Itinerář je skutečně podrobný a hlavně hodně, hodně dlouhý. Sestavený podle staré mapy, dost staré (dvacetileté) mapy.
Můj drahý je šetrný a staré věci zásadně nevyhazuje. Jakékoliv staré věci, tedy ani mapy. "Můžou se ještě k něčemu hodit," říkává. Z toho vyplývá, že snad ani mě, léty poněkud obroušenou, nevymění za novější model. Mohu se ještě docela dobře k něčemu hodit, proč ne.
S itinerářem v ruce a manželem bok po boku vyrážíme. Já mám při téhle cestě jeden jediný - podle něj jednoduchý - úkol. Kontrolovat názvy městeček, obcí, vesniček a osad dle uvedeného seznamu. A ne se jen kochat a vykřikovat, kde se co šustlo.
Občas jedeme jinudy, což řidič přechází blahosklonným: "No co, tak je tady obchvat, nevím, co pořád máš, nekomentuj a hlavně sleduj ukazetele."
Konečně jsme v jihočeské metropoli, na objezdu, po kterém vytrvale kroužíme. Směr Třeboň - nikde. Menu je ale vynikající - Brno, Wien, Prague a heleďme se, dokonce i Linz. "Tak tam jsme ještě nebyli", snažím se prolomit všeobklopující dusno.
Kolem si to sviští a hlavně troubí (na nás) rychlé, očividně jihočeské (budějovické) vozy a "kam se cpeš ty nádivo" je jen jedna z několika nadávek, které si vyslechneme.
Mám proto spásný nápad: "Zeptáme se někoho, kudy na tu zatracenou Třeboň." I když vím, že můj vlk samotář se ptá velice, velice nerad. Na cokoli, hlavně ne na cestu. Bloudí radši samostatně a bez rozporuplných cizích informací.
Benzinka, u které na můj nátlak vyskočíme, mu dává (ostatně jako vždycky) zapravdu: "Jezdím sem na kole a okolí neznám," sděluje nám obsluhující stručně.
Po dalším nadbytečném kilometru zastavíme u pivnice s rozjuchanými štamgasty u chodníku. "My jsme taky z Plzněééé" sdělují nám radostně, mávajíce napěněnými půllitry. "Jó Třeboň - Fandó, pocem, tysivodsud."
Očividně podroušený Fanda se za chvilinku připotácí a do mého staženého okýnka mi do ucha pivně zaševelí: "Na pátým světle to fikněte doprava a jste v Třeboni raz dva."
Složitý úkol sledovat a spočítat semafory mi manžel okamžitě svěřuje. A já, patrně osvěžená tím pivem, co mi Fanoušek vycmrndal za krk a částečně i na hlavu, to kupodivu zvládám. Ukazatel Třeboň je před námi a počítání do pěti - brnkačka. Diplom - zatím - vracet nemusím.
Okouzlující starobylá Třeboň uprostřed krásné jihočeské přírody nás vítá s otevřenou náručí. Ale - je tady hlava na hlavě, davy lidí. Po té coronavirové smršti sem zamířil snad každý.
Druhý den od rána prší. Kdyby jen pršelo, leje a leje, jako z konve. Když se konečně vyčasí, zamíříme po večeři (výborné, vřele doporučuji, kapří hranolky se salátem) ke hrázi rybníka Svět. A tam se na nás vrhnou komáři. Co dodat.
Třetí den odjíždíme (nebloudíme) opět přes jihočeskou metropoli. A já konečně pochopím Járu Cimrmana: "Jó v Budějovicích, tam by chtěl bydlet každej."
