O nejistotě a jedné dávné lásce

Říká se, že malá část nejistoty pranic nevadí a že dokonce působí i povzbudivě. Nejen v partnerských vztazích. Ta současná nejistota ale ubíjí. Mě tedy docela určitě.

Před několika dny jsem se dozvěděla, jak zkusit tuhle momentální nejistotu trošku potlačit a tím pádem se i kapku odreagovat.

Takže čtu: "Pohodlně se posaďte ke stolu a položte lokty na stůl. Z dlaní udělejte mističky a zakryjte jimi oči aniž byste se jich dotýkali. Záda a krk držte zpříma. V duchu si vybavte něco hezkého (vzpomínku, dávnou lásku...). Pak pětkrát nahlas rychle opakujte - … vělý je tosk…".

Praktikuji několikrát denně a pořád nic. Že by to bylo těmi lokty? Opírat se jimi o stůl mi nejde, protože bych měla záda i krk ohnutý. Jak to přijde, když i moje švadlena mi říkávala: "Někdo má dlouhý nohy, to jo, ale vy máte i ty ruce...".

Takže opřená zády o židli s předpisově zakrytýma očima mumlám pětkrát za sebou upravenou (vlastní) verzi: "… vělý tobu desk...".

A jak se tak nořím do téhle svojí mantry, vybaví se mi jedna dávná vzpomínka.

Jdu v ní s kamarádkou, toužící po báječném svetříku, nakupovat do jednoho plzeňského butiku. Hanka je nerozhodná a tak s ní občas chodívám coby její rádce. Musím předeslat, že nákupní maniak nejsem a nikdy jsem ani nebyla.

A v tom butiku se rázem zamiluju. Takovou tou láskou na první pohled. Visí tu a čeká očividně na mě. Černá sukně tulipánkového střihu s úžasným koženým lemováním.

Takže vtrhnu do kabinky k Hance a soukám se do té nádhery. Ale ouha, zip nejde dopnout o několik zoubků (málem je počítám). Ani vydechnout a pak držet dech nepomáhá. Zmodralá a napůl zadušená sukni zklamaně vracím.

Asi po čtrnácti dnech (po důsledném odpírání všemožných laskomin) nenápadně zabrousím k onomu butiku. A rázem - skutek utek - tak se to říkává. Moje láska je tam stále, navíc svůdně naaranžovaná ve výloze.

A situace se opakuje, zase chybí pár zoubků (zoubečků?). Elegantní dáma za pultem ale ví, jak na mě: "Je to model, určitě vám časem padne jak ulitá." Jo, časem...

A tak tenhle exponát mi i po těch letech připomíná, jak moje srdce tehdy neodolalo.

Ale, není to vlastně nádhera, mít ve skříni svou dávnou lásku? A navíc - nošením vůbec neomšelou?