Nescházelo moc a měla jsem to za sebou

Obě moje osudové ženy, maminka a babička, mě často v dětství varovaly: "Do třetice všeho dobrýho i zlýho, nezapomeň." A mně to patrně někde v hlavě utkvělo, protože koncem loňského září na jejich slova "došlo." I tak to říkávaly.

Ten osudný zářijový den byl krásný, takový mlhavě slunečný jak některé dny babího léta bývají. Ráno jsem odvezla manžela na nádraží a sotva jsem stačila po návratu otevřít vrata do dvora, už mě znovu volal. Že vlak, mnou vyhledaný - špatně, jak jinak - jede až za hodinu a půl a tak abych se pro něj vrátila.

A jak jsem tak ujížděla už podruhé z toho nádraží kolem místní školy, vyrazily přes silnici od stojící dodávky dvě malé holčičky a jedna se mi dokonce přímo před kapotou rozplácla. Když jsem po přestálém šoku odlepila třesoucí se nohu ze zavařené brzdy a zastrčila své vyděšené srdce tam kam patří, blesklo mi hlavou to dávné varování: "Do třetice všeho... ."

Ale ten den byl tak krásný. A já měla plno plánů, co všechno udělám do té doby, než se můj drahý večer z Plzně vrátí. Bylo asi půl jedenácté a já si chtěla o hodinu později vychutnat polední AZ kvíz s tradičním hrníčkem prskající horké černé kávy. A tak jsem v rychlosti vyrazila navézt dřevo a brikety k našim trojím kachlovým kamnům.

Když jsem se vracela do zšeřelé stodoly pro druhou dávku, něco kolem mě prosvištělo a já si kromě toho zaječení (patrně cizí kočky) nepamatuji už vůbec nic. Pád na udusaný mlat a plně naložené kolečko byl tak prudký, že jsem rázem přestala existovat. Jen krátký záblesk někde v podvědomí a pak nic. Dlouhé nic. Ležela jsem tam patrně v bezvědomí a když jsem se probrala, lomcovala se mnou strašlivá zima. Ale necítila jsem jinak nic, žádnou bolest. Jen jsem se nedokázala vůbec pohnout a dlouze civěla na trámoví vysoké stodoly nad sebou a obrovitý nepřátelský žebřík u mé hlavy, zapřený o hřeben střechy.

Bolest, kterou jsem napřed nevnímala najednou prudce nastoupila a já i v tom šeru uviděla, jak mám dlaň pravé ruky otočenou úplně obráceně a celé zápěstí děsivě napuchlé. "Pryč, musím pryč" - uvědomovala jsem si, ale prudká bolest mě srazila zpátky mezi dřevo a brikety. Levou rukou jsem se sice mohla chytit toho žebříku, ale náhlé varování v mozku mi připomnělo, jak právě tenhle žebřík před lety spadnul na mého manžela a bylo to jen o fous. Málem ho tenkrát zabil. A teď se na mě vyzývavě šklebil.

Asi jsem znovu omdlela a když jsem se probrala, začala jsem se plazit v tom uhelném mouru přes haldu briket k vratům stodoly. Ještě metr, půl metru, pak otevřít (patrně větrem) zaklapnutá vrátka - ale jak. A tak jsem do nich levou rukou a hlavou vší silou tlačila, až jsem se konečně dostala ven. Volat a křičet nemělo vůbec cenu, nikde nikdo.

Čerstvý vzduch venku mě trochu vzpamatoval a tak jsem se po břiše doplazila k starému ořechu a postavila se na třesoucí nohy. Dovnitř domu jsem se doploužila s několika přestávkami až někdy kolem jedné odpoledne a mobilem přivolala pomoc našeho nejbližšího souseda. Díky za něj, je vždycky dobré, mít někoho takového nablízku... A i telefon jsem naštěstí neměla v kapse (výjimečně jsem ho nechala v obýváku) - mohl mně klidně při tom pádu ve stodole vypadnout a co pak. Těch zhruba tisíc metrů do sousedství bych asi nezvládla.

Soused okamžitě přijel a fofrem mě odvezl do klatovské nemocnice. Tam nade mnou spráskli ruce, byla jsem totiž zřízená k nepoznání. Nejen ten obrovitý otok, ale i obličej, ruce a oblečení celé černé, jak jsem se válela a plazila v tom uhelném mouru. A ve vlasech mi povlávaly zbytky staré slámy. Musím podotknout, že díky pečlivosti mého manžela je naše stodola dost uklizená (říkají to alespoň naši kamarádi), ale přece jen pavučiny a sem tam nějaké stéblo se najde.

Po několika roentgenech a sono vyšetřeních mi bylo vysvětleno, že ruka se musí nejdřív narovnat. A že i po umrtvení mě to bude bolet, takže budu asi křičet. No, já tedy nekřičela, já jsem přímo řvala, byla to tak strašná bolest. Soused mi pak říkal, že měl husí kůži po celém těle, když mě až na chodbu slyšel.

Pak to šlo ráz na ráz, sádra na týden až k rameni a pak operace. Takže mám uvnitř zápěstí přišroubovanou dlahu (už navěky) a po láskyplné péči na traumatologickém oddělení klatovské nemocnice a báječných rehabilitacích na Karlovarské třídě v Plzni se cítím dobře. Ruku mám v pořádku a až na občasné malé dloubnutí se nic dramatického nekoná.

I když jsem měla ve svém životě hodně pádů a zažila ledaco, tak to, co se mi přihodilo v ten krásný zářijový den, tak to mě docela zaskočilo. A hlavně jsem si znovu uvědomila, jak prchavý je náš život, protože stačí jen malá chvilka a všechno je rázem jinak.

Nejsem pověrčivá, ale se vzpomínkou na mé dvě osudové ženy chci jen dodat, že ten můj anděl strážný se už se mnou neskutečně nadřel. Protože nescházelo moc a mohla jsem to mít za sebou.