Kdo si myslí, že se úplně malé holky neperou a neotloukají si nosy jako kluci v jejich věku, tak ten se asi mýlí. Od mala totiž ovládají spoustu fint a rafinovaností, jak si ublížit.
Když jsem bydlela na koleji, chodívala jsem večer několikrát v roce hlídat tři malé sestřenky, dcery nejmladšího bratra mého tatínka.
Jednou mě tetička požádala, jestli bych holčičky zvládla celé čtyři dny. Že dostali (konečně) vízum a jedou se strýčkem navštívit její neteře do NSR - Německa, tehdy toho "západního."
Bylo zrovna zkouškové období, zimní semestr a stejně bych domů nejela a biflovala na koleji. Navíc s prázdným žaludkem. A tak - proč ne, teta byla výborná kuchařka a pod vidinou jejích všemožných laskomin jsem neváhala. A že bych nezvládla ty tři roztomilé cácorky? O tom jsem ani chvilku nezapochybovala.
Realita byla ale podstatně drsnější, než jsem čekala.
Sotva výletníci vytáhli paty, ozval se až na chodbu děsný řev z dětského pokoje. A v mžiku se rozpráskly dveře a kolem mě prosvištěly tři šelmy, očividně dychtící po krvi.
"To ona" - "ona mně" - "to není pravda" - "lhářko, lhářko" - "ona si začala" - "jsi blbá" - "to ty jsi blbá!"
A skončilo to kvílením a dvojím prásknutím dveří, až okna drnčela.
To se totiž dvě starší šelmy (osm a sedm let) stáhly do svých doupat.
Třetí, nejmladší (pět let), sebou hodila na gauč v kuchyni, stočila se do klubíčka, popotahovala a vyčkávala, co udělám.
Kdo předpokládá, že se malé holky neperou tolik jako kluci, tak ten se dost mýlí. Během oněch čtyř dnů jsem zjistila, že tyhle holčičky se: - Každou chvilku hádají, vřeští jako paviáni, tahají za vlasy a že mistrně ovládají (už takhle malé) spoustu rafinovaných metod psychického týrání.
Už druhý den mně brněla hlava z jejich věčného: "Už s tebou nepromluvím" - "počkej, utrhnu tvý vlasačce (panenka) hlavu" - "vypíchnu jí oko" - "hodím ti do záchodu penál." A tak dále, a tak dále.
Abych s nimi musela na pohotovost, tak k tomu tenkrát sice nedošlo, ale ten poslední čtvrtý den jsem měla sto chutí začít i já někomu ubližovat.
Já vyrůstala s o tři roky starším bratrem a kromě toho, že jsem ho jako pětiletá jednou (jedinkrát) kopla motyčkou do hlavy, protože přede mnou lstivě ukrýval (každý večer pod polštář) "binkač." Skleněnou - a mému dětskému srdci drahou - duhovou - vybíjecí kuličku. Aby pak každé ráno se na mě předními vypadlými zuby zašklebil a lstivě jí upustil do školní brašny.
A tak, dusíc v sobě ten ukrutný žal, jsem si jedno odpoledne na něj počíhala a flákla ho.
Pak už bylo všechno idylické, pominu-li ohníček, který jsme téhož roku (coby ohromní kamarádi a ruku v ruce) rozdělali ve stodole, nacpané až po střechu senem a slámou.
Takže, když se ten první den z toho kuchyňského gauče ozvalo tichým hláskem: "Stejně je asi zabiju" - tak jsem úplně zkoprněla.
Sedla jsem si k tomu uzlíčku a chtěla vědět, proč se tolik a hlavně pořád hádají.
Haničce vyhrkly slzy lítosti (nebo vzteku?) a začala o všech příkořích: "Nechtějí si se mnou hrát, zamykají se přede mnou v pokoji, utíkají mi a nadávají."
Srdce se mi v tu chvíli sevřelo už po druhé. Teď ale soucitem. A tak jsem jí vzala do náruče a ona mi dál s pláčem otvírala svou opuštěnou dušičku.
Večer pak, když jsem je všechny tři nastrkala do koupelny, zůstala jsem radši za pootevřenými dveřmi v očekávání, kdy se začnou vzájemně topit.
Při rozčesávání jejich mokrých vlásků to byly najednou snad ty nejroztomilejší holčičky na celém světě.
Objímaly mě a malá Hanička mi navíc pošeptala: "Já je nezabiju, neboj se, já to tak nemyslela." A rozzářeně dodala: "Anička mi dala svojí barbínu a Janička pastelky. Ty úplně nový."
Pak jsem pro ní šla druhý den do školky, kde všechny děti dostaly malý celofánový balíček s nějakými sladkostmi z jejich besídky.
Hanička hned venku obal servala a nacpala si cukroví do pusinky. A na moje: "Neříkala náhodou paní učitelka, že to máte sníst až doma?" - Na to odpověděla: "Říkala, ale já to asi neslyšela."
