Nastal Advent a vypadá to, že se po dlouhých letech konečně rozhoupe i svatý Martin. Potěší všechny děti a přijede jaksepatří a hlavně kvůli nim - na bílém koni. Nebudu ale předjímat, od toho jsou tu povolanější.
A snad v tomhle všeobjímajícím vánočním čase konečně uvolní své hnusné drápy i ta coronavirová příšera, co nás všechny tak ochromila. V to doufám.
Snad si veškerou prevenci dobře zapamatujeme a vyjdeme z tohohle marasmu vlídnější a ohleduplnější. V to doufám.
A snad si už konečně trochu oddechnou všichni ti, kteří tak obětavě pomáhali, aby prožili klidné a spokojené Vánoce. V to doufám.
Věřím, že se konečně všichni setkáme s rodinou a přáteli, které máme rádi. V to pevně doufám.
Když jsem tuhle první adventní neděli chystala vánoční věnec, našla jsem v rohu skříně polozapomenutou krabici s ozdobami z mého dětství. Ze dřeva, slámy a papíru. Lety omšelého tvrdého papíru, ale ještě sem tam pocukrovaného jiskřivými bílými krystalky. Jakoby sněhovými vločkami.
Jak jsem tak v ruce držela několik těch zohýbaných hvězd, andílků a zvonků, zavoněly mně dávnou vánoční vzpomínkou. A já si vybavila dobu, kdy jsem s babičkou chodívala do kostela v nedalekém městečku na Roráty.
Adventní období má totiž tyhle krásné a velebné zpěvy, které mě vždycky dojímaly. Nesly se tou tichou krajinou nad našimi hlavami a my se prodíraly ohromnými hromadami sněhu, který nám lehounce křupával pod botami.
Ta vzpomínka mě naráz pohltila a já najednou jakoby slyšela to vzdálené vyzvánění. Hlas zvonů, který se nesl nad závějemi... A najednou ten klid a velebné ticho pronikly až do mého srdce. Kterého se po dlouhém čase konečně dotkla naděje.
Protože, až rozkvetou první sněženky, narodí se - narodí se nám.
Také slyšíte ty zvony? Stačí jen se na chvilku zastavit.
Přeji všem krásné, pohodové Vánoce a hlavně plnou náruč zdraví. Má babička totiž často říkávala: "Zdraví, hlavně zdraví, to ostatní se samo spraví."
