Když se před léty přehnal nad českými luhy a háji vichr jménem Kyrill, nemohl nechat bez povšimnutí ani naše víkendové obydlí. Spočinul na něm svým zálibným okem, aby si poté smlsnul na rozlehlém štítu a střeše vysokánské stodoly.
Neminul nás stejně, jako nás nemíjely i ostatní přírodní živly. A tak jsme se v podstatě nikdy nenudili. Neboť naše tamní usedlost byla soustavně rozmetávána, vyplavována, vykrádána. A dokonce okupována: vosami, sršni, netopýry - a hlavně pak, rok co rok - slimáky, odpornými slintáky. Když se tedy první z uvedených živlů dostatečně vyskotačil na jedné budově, ponechal ty ostatní už bez povšimnutí. To mu budiž připsáno ke cti. Nějaká taška, hřebenáč nebo ulomený strom, to byly běžné maličkosti, které jsme přecházeli bez mrknutí oka. Ale ten štít a střecha začaly pozvolna naleptávat naše vzájemné soužití. Byla jsem totiž rázně proti tomu, abychom my dva - v našem věku - šplhali po patnáctimetrové příšeře, masivním žebříku. Kolmo vzpříčenému až ke špičce budovy. To navrhoval můj drahý. Trpím totiž závratěmi z výšek a hloubek. A v živé paměti mám "malinkou" výměnu několika bobrovek a esovek - to ještě před Kyrillem - (manželova verze). Ta moje zní: třiceti a více tašek, ať se k sakru jmenují jakkoliv. Které jsem se zavřenýma očima a žaludkem v krku vynášela postupně po té nestvůře až nahoru. Do výšky asi dvanácti metrů. Kde balancoval na jedné noze on, jsouc opásán různě pospojovanými záchranářskými lany. Šílela jsem a kupodivu i přežila - můj drahý jakbysmet. A tak, v rámci nastolení opětného klidu a míru, odkráčel jednoho dne do místní hospůdky "Pod duby." Poklábosit s místními a pozeptat se po nějakém tom řemeslníkovi.
Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Krátce na to se u nás objevil mladík s odporně čoudícím oharkem v koutku úst a zručně vyšplhal na hřeben střechy. Aby obhlédl dílo zkázy. Já mezitím spokojeně smažila řízky, když do kuchyně vtrhla dcera. Že prý pokrývač na té střeše - kouří. Světe zboř se. Bylo to tak. Oba muži makali o sto šest, to tedy ano. Ale i přes tamní šero jsem zaznamenala ohnivý konec cigarety, světélkující mezi pavučinami s prchajícími členovci a zbytky slámy. Hrůza hrůzoucí. Ještě tak vyhořet, to by nám scházelo. Navíc byl jeden z těch větrných dnů, které v předjaří občas bývají. No, pokrývač nám ještě "v pohodě a bez cigára" - avšak po dvanácti lahváčích - přeložil hřebenáče i na obytné budově. To o těch pivech mi útlocitný manžel, jeho hlavní zásobovač, řekl až v pozdní večer. Že prý mladík trpí závratěmi a když není v náladě, tak nedělá. Ani náhodou.
Následující týden pak hořelo. Ne u nás, ale na druhém konci vesnice, v nedaleké farmě. Vzplál tam seník, jehož plechovou střechu svařoval - onen mladík. Jestli kouřil, nevím, raději jsem o tom pomlčela. A bylo to dobře. Protože jsem tehdy k dceři jen tak ledabyle šeptla: "Teď už schází jenom televize Nova". A za chvilku to mezi námi, davem čumilů, bzučelo - přijede Nova, přijede PRIMA... Požár ale měl pokračování. Majitel farmy byl při hašení popálen a odvezen do klatovské nemocnice. A když měl být propuštěný, prohodila k němu sestřička, že v tom jeho seníku vybuchly snad i lahve na svařování. A tak nešťastník zaúpěl: "Já se z toho asi zblázním." A poté byl odvážen, sanitkou. Ne však domů, ale do Dobřanské léčebny. Kde zůstal několik dnů - na pozorování.
Případ s čoudícím oharkem mi vzápětí připomněl mého tchána, vášnivého kuřáka. Při jedné z našich návštěv mě totiž vyděsil až k smrti. Vyměňoval tehdy na jejich dvorku propanbutanovou bombu na vaření. S nezbytnou hořící cigaretou v koutku. Která horkým, jemným popraškem sněžila hlavu vyměňované lahve. A naše druhorozené, malé dítko u něj postávalo - a se zájmem přihlíželo. Popadla jsem tehdy vzpírajícího se potomka a vykřikla na právě vycházející tchyni. "Víte, že to může vybuchnout?" Odpovědí mi byl jen udivený pohled a věta: " Dědeček to ale tak dělá vždycky a nikdy se nic nestalo. Co pořád máš."
I moje drahá matka byla přímo expert. Jednou, opět na chalupě, zapnula hořák plynu (propanbutan). Nezapálila a vyběhla na zápraží k sousedce, volající na ní přes plot. Asi po pěti minutách se rozpomněla, škrtla v kuchyni sirkou a byla vymrštěna přes celou místnost až na parapet okna. To bylo vyražené i s rámem a mou otřesenou rodičku prý tehdy vyprošťoval otec. Znám to jen z vyprávění a nemám důvod nevěřit. Něco se tehdy prostě semlelo.
A protože "s čerty nebývají žádné žerty," tak i s bombami si není radno pohrávat. Na štěstí, v té naší mírumilovné české kotlině - jen s těmi propanbutanovými - a někdy i s těmi kalorickými. A tak to snad i zůstane.
