Na můj vkus poněkud rychlý skluz

Krátce po sametovém otevření hranic jsme jako rodina nelenili. Ani chvilku. A jak to jen bylo možné, překročili hranice na ten pro nás dosud nedostupný, bájný západ. Autobusem, se zájezdem. Tak to tehdy bylo.

V té hektické porevoluční době jsem se já sama ocitla na té druhé straně hned dvakrát. Na služební cestě v Rakousku a vzápětí i ve Francii. A byla jsem přímo nadšená, jako v Jiříkově vidění. Nejen z krás krajiny těch dvou zemí, ale i z obchodů, plných zboží a všeho možného. Navíc z ulic plných pohodových lidí, kteří jakoby nikam nespěchali. A kterým i veškerý čas byl snad očividně lhostejný.

V Rakousku mě pak úpravnost a čistota Vídně a Salzburgu přímo ohromila. A tak rodina neváhala a krátce na to jsme všichni vyrazili do Vídně. Autobusem. Vymydlení a nastrojení, jak to jen šlo. Obzvlášt na oblečení a naše obutí jsem kladla veliký důraz.

Kdybych jen tenkrát tušila, co nás čeká.

 K nedočkavé rodině jsem celé dny před odjezdem vedla dlouhé monology. O tom, jak jsou obě města úpravná a čistá. A jak si posedíme v nějaké té kavárně. A že prostě budou všichni jenom zírat.

A tak jsme zírali. Opravdu všichni. Nejen naše děti a manžel, ale vlastně i celý autobus a náhodní vídeňští chodci. A hlavně pak druhorozený potomek a já.

Z autobusu jsme totiž vyskočili celí nedočkaví jako první. Abychom ale vzápětí vymetli obrovskou psí hromádku. Potomek mladý a zdatný se coby předvoj nás čtyř pouze projel v několika záklonech a předklonech. A situaci okamžitě zvládnul. Až na znečistěnou, dříve bělostnou obuv byl v pořádku.

Se mnou to bylo ale podstatně horší. Ujely mně nohy a tak jsem se v tom vídeňském oroseném ránu docela nedůstojně válela na ulici. Se sukní nad hlavou. A příšerně se flákla do hlavy o dlažební kostku, která u chodníku ležela. Číhající patrně na mě.

A tak nevím, jak to s tou čistotou a úpravností, o které jsem tak dlouho před rodinou básnila, vlastně bylo. Jako bych slyšela svou maminku: "Nechval dne před večerem. Všechno se tím jenom pokazí. To sama poznáš, až jednou narazíš." A tak jsem tehdy narazila a docela tvrdě.

Takže ten náš vstup do raného kapitalismu byl ten den poněkud chaotický. A značně hektický. To když jsme cestou do centra rychle hledali patřičné místo k očistě.

Kavárnu jsme tehdy žádnou nenavštívili. To dá rozum.

A tak jsme se jen křečovitě kochali. Nad plnými výklady obchodů hlavní ulice, na tržišti, v Prátru. A snažili se lidem vyhýbat. Já tedy křečovitá byla docela určitě. Už jsem ani nechválila, jak je všechno kolem úpravné, pohodové a čisté. A v pohodě jsem vůbec nebyla, to ani náhodou.

Takže od té doby se občas pátravě dívám, kam a do čeho šlapu. Nejen za hranicemi, ale i u nás doma. Abych znovu nenarazila, tak jako ve svém životě často. Ale den před večerem ráda chválím, hlavně když je krásný. Anebo když se na něco moc těším.