Bylo to v době, kdy jsem si byla nucena pořídit první multifokály. Brýle. Nastoupila jsem tenkrát do svého druhého – a posledního zaměstnání – v jednom obchodním domě v Plzni. Nosila jsem tehdy brýle dvoje, na dálku - na očích.
A na blízko - na šňůrce. Zaměstnaci mě záhy poznávali, což o to, ale horší to bylo se mnou. Myslím, jako s jejich správným oslovováním. Abych přečetla dobře jmenovku toho kterého, často jsem jedny brýle ve zmatku upustila a dokonce dvoje rozšlápla. A tak jsem investovala. Nerada. Ne do těch či oněch fondů nebo cenných papírů, jak bylo tehdy dobrým zvykem. Ale do multifokálů. A to přímo za nekřesťanský peníz. Optik nejdříve nadšeně opěvoval všechny jejich klady (hříšnou cenu bohorovně přešel), ale zároveň mě laskavě upozornil na jediný a častý problém. Dávat pár dní pozor na eventuelní možnost snadného přehlédnutí. „Ale, že si oko brzy sedne a samo se to srovná“, dodal optimisticky. A tak pamětliva svých předchozích krkolomných pádů (ještě bez brýlí), jsem byla velice, převelice obezřetná.
Asi po týdnu jsme s manželem šli večer do tehdejšího Komorního divadla. Byl hrozný vítr, pršelo a já se rozhodla upravit si svou vánkem počechranou frizúru. Bylo těsně před začátkem představení. Všude plno naparáděných, vonících lidí. A já se mezi nimi prodírala, hledajíc ony správné dveře. Už už jsem k nim měla nakročeno, když tu se ozvalo (mně dobře známé) polohlasné syknutí mého drahého. A zahlédla, jak zpovzdálí, výrazně gestikulujíc, mě na něco upozorňuje. A tak jsem rázně otevřela. Jako ty druhé dveře. V domnění, že „dámy“ jsem přehlédla těmi svými okuláry. Takže jsem vrazila dovnitř. A asi vteřinu zírala na osmokingovaná záda jakéhosi pána, očividně spokojeně konajícího. Jelikož jsem byla syknutím své polovičky utvrzená o správnosti vstupu na ono výsostné území, pobouřeně jsem vykřikla. Navíc s rukama „v bok“ - můj zažitý zvyk. “No, tohle, jak si to vůbec představujete?“ Ten dobrý muž tehdy naráz zcepněl, nevydajíc ani hlásek. Otočil se a úprkem vyběhnul mezi korzující páry. Že si zmateně zapínal až ve foyeru divadla své kalhoty, to jsem se dozvěděla až poté. Od manžela a našeho společného kamaráda, na kterého mě můj milovaný svým syknutím tehdy „jen tak“ upozorňoval.
No, v oné místnůstce jsem rovněž já v mžiku prohlédla. I bez svých slušivých brýlí jsem musela vidět několik bílých mušlí na protější stěně. A tak jsem rychle vyrazila směrem k manželovi. Rozhodnutá ho na místě zamordovat. Klidně mezi spoustou přihlížejících svědků. Když jsem ale viděla, jak zlomený smíchy v pase – kamarád jakbysmet – není schopen jakkoliv komunikovat, vzdala jsem to. Trapas byl o to větší, že mnou vystrnaděný jedinec seděl se svou partnerkou ve stejné řadě jako my. A já, vůbec nevnímajíc Čarostřelce, jsem cítila ty jedovaté šípy, vyletující po celé představení z očí jeho družky. Když jsem pak o přestávce k oné dvojici zamířila, snažíc se uvést vše na pravou míru, prchali. Jestli dotyčný čte tyto řádky, dodatečně se mu omlouvám. Partnerku nevyjímaje.
Co dodat. Manžel tehdy ve stánku kultury nehvízdal, to tedy opravdu ne. Ale syknutím mě ještě stále často upozorňuje na to či ono, co bych možná (dle jeho pocitu) přehlédla. A já naopak, pamětliva svého dobrého vychování, nevyháním od té doby muže z míst, kam mají právo vstupovat. Bez nás. A to, ať už máme brýle nebo čočky. Takové jsme my, kočky.
