na základě konkurzu jsem nastoupila na jaře letošního roku do jednoho nejmenovaného plzeňského úřadu. Svého nového postu jsem si velice považovala. Jen mě trápilo poněkud odtažité chování mých nových spolupracovníků..Byli velice r
na základě konkurzu jsem nastoupila na jaře letošního roku do jednoho nejmenovaného plzeňského úřadu. Svého nového postu jsem si velice považovala. Jen mě trápilo poněkud odtažité chování mých nových spolupracovníků..Byli velice rezervovaní - až na jednu kolegyni. Která - ač značně při těle - a možná, že právě proto, sršela neustále dobrou náladou.
Asi po týdnu práce v tomto úřadě mě přesvědčila, že bych se měla - i já - zúčastnit jakési oslavy na počest šéfa. Toho nejvyššího. Postavením, ba i postavou. Jinak řečeného " PANA DŮLEŽITÉHO ", majícího doma - údajně - velice žárlivou manželku...
A tak jsem šla a nedbala na svůj ( již mnohými trapasy osvědčený ) vnitřní hlásek, který mi našeptával, abych nechodila.
Oslava probíhala v zasedačce - po pracovní době. Jak také jinak !
Já a moje srdečná kolegyně jsme přišly poslední, takže nebylo kam si sednout. A jelikož se s ničím dlouho nepárám, sesunula jsem se do jediného volného křesla. Když se ozvalo varovné syčení, že se jedná o výsostné šéfovské území, přisedla jsem ke své korpulentní kolegyni, která zabrala téměř celou malou stoličku - " šamrličku ". Zdůrazňuji, že šamrlička byla přesně proti uvedenému křeslu a to asi tak ve vzdálenosti půl metru.
A pak všechno nabralo velice, ale velice rychlý spád.
Triumfální vstup oslavence.Potlesk. Slavnostní přípitek. Vínem, červeným a kvalitním ( suché, pozdní sběr ). A telefon, který vytrvale vyzváněl.
Moje pracovně zdatná - a jak jsem již podotkla - i velice statná - kolegyně se náhle vymrštila ke sluchátku. A já obloukem s ní. Ne k telefonu, ale přímo do klína pana nejvyššího. Oděného pro tuto příležitost ve velmi drahém, šedém obleku.
V ruce jsem třímala nedopitou číši červeného vína, které potřísnilo kvalitní šedou košili, kravatu a hlavně pak vnitřní strany kalhot.
O rozbitou sklenku jsem se řízla, což bylo vlastně jedno. Bylo hrobové ticho. Nikdo se nesmál. Ani má jindy tak veselá kolegyně.
Jak dlouho jsem na té zemi klečela, to nevím. Dostala jsem totiž hysterický záchvat smíchu a jak jsem ze zasedačky vypadla, rovněž nevím.
Smála jsem se cestou z vrátnice, v tramvaji a nešlo to zastavit. Až když jsem si uvědomila, že jsem dojela na konečnou Bory, místo na Lochotín. Pak jsem plakala. Cestou domů, v obýváku a to celý večer a převážnou část noci. S celou rodinou jsem se pohádala a ráno očekávala okamžitou výpověď.
A jak to dopadlo? Pracuji tam stále, dokonce jako zástupce srdečné kolegyně. A šéf? Ten u nás tehdy vlastně končil a odcházel na jakýsi významný post v Praze. Jaké byly dozvuky mého pádu nevím, jen kolují drby, že se stejně rozváděl a rozbitou číší jsem ho prý pořezala.
Nechci ani domýšlet, kde.
Od té doby poslouchám stále svůj varovný hlásek, ale trapasům se přesto neubráním.
