Kromě častého padání ze schodů a z toho vyplývajících nejrůznějších zranění jsem v podstatě netrpěla žádnými zvláštními chorobami.
Mezi jeden z mých otřesných pádů patří ale zcela určitě projetí schodiště v jednom plzeňském obchodu přímo na náměstí.
Tyhle schody, prošlapané uprostřed a lstivě zakryté kobercem jsem sjela přímo bleskově. Navíc, s hlavou vpředu. Pád sice neskončil pracovní neschopností, ale byla to záležitost velice bolestivá.
Padat na zadek, potažmo na záda a mlátit týlem o zeď doporučuji. Ale to,o čem píšu, nikoliv!
Jak jsem tak "střemhlav" letěla, rozrazila jsem dav nespokojených zákazníků (v obchodě nic neměli). No, bylo to před sametkou.
A skončila s hlavou v rohu odpočivadla.
K mému mezipřistání se tehdy namanul jeden velice laskavý pán, který se mě snažil zdvihnout. A oprášit. Ale moc se mu to nedařilo.
A byl úplně vyděšený, když nám mezi nohy vjel můj předchozí nákup. Mražený kapr. Nejdříve jedna půlka v sítěnce a pak na to druhá -
v potrhaném igelitovém sáčku.
Ač jsem byla napůl omráčená, zaregistrovala jsem moc dobře jeho zděšení, co ještě přifrčí.
Ale za chvíli to byly už jen moje lodičky, jedna s urvaným podpatkem. A to ho asi uklidnilo do té míry, že pokračoval v mém pozdvihování. Udržet mě ve stoje byl totiž asi problém. Nárty nohou jsem měla jakoby "vyvrácené" a do řeči mi už pak vůbec nebylo.
S oblibou říkám, že jsem tehdy byla "mladá a šťavnatá", ale všechno má patrně svou mez. A tak mě tento dobrodinec naposledy opřel
o zeď a s výrazem štvance spočinul na těch mražených kapřích půlkách. Ne na těch mých.
Ty byly nalepené na zdi a ztuhlé, stejně jako já celá. Děsem a příšernou bolestí dolních partií. A potažmo i hlavy - tu bych nerada vynechala.
Abych pravdu řekla, těm druhým půlkám se také věnoval, když se mě snažil udržet ve stoje, nebo tak nějak. Ale to bylo jen chvilku.
Zase v takovém bezvědomí jsem nebyla, abych si neuvědomila, za co mě vlastně přidržuje. No - byl krásný letní den, šaty jsem měla lehounké a úzké...
Padat ze schodů se širokou sukní proto zásadně nedoporučuji. Z ryze praktických důvodů.
Jak jsem se dobelhala přes náměstí - nevím. Cestou od tramvaje jsem držela v jedné ruce lodičky a v druhé kapří půlky. S těmi si pak poradila má tehdy již velice šikovná, poměrně malá dcera.
A já ulehla s ledovými obklady kolem nártů. Byl naštěstí pátek a přede mnou předlouhé a přebolestivé dva víkendové dny.
Už v neděli večer jsem ale návštěvě mohla vyprávět o dalším pádu. A jak trefně manžel kamarádky řekl - "přímo držkopádu".
Nejvíc se návštěvě líbilo, jak mě ten šlechetný muž ze země sbíral. A manžel doma slzy stíral. No, nestíral...
Moje maminka, tam někde nahoře, by mě napomenula (jako vždycky): "Už zase přeháníš."
A jak šel život, dávala jsem si převeliký pozor, abych se zase odněkud nezřítila. Ale - dopadlo to opět úplně jinak.
Asi před rokem, zjara - bylo krásné mrazivé ráno - takové to "jiskřivé." A já, vycházejíc z jedné plzeňské instituce, kam jsem občas ještě přizvána, zaskočila ke zde pracující kamarádce. A ta mi líčila, jak se cestou z práce minulý den projela - s hlavou nad zemí - částí náměstí
u kostela. Ale, jelikož je o hlavu menší a i s postelí váží asi 55 kg, nezdál se mi její výkon až tak bravurní. Přesto jsem jí varovala, ať si dává pozor. A připomněla jí svou, pády nabytou, obezřetnost.
A to jsem neměla dělat. Vlastně, říkat...
Nedaleko od oné instituce jsem vešla do obchodu pro, lékařkou na recept předepsané, gumové punčochy.
Bylo tam pár lidí, s berlemi i bez. A já ve slušivém bordó kožichu, což je důležité. Jako ten kožich, ne ta barva. Kožich byl kdysi model a má silnou, krásnou podšívku, raglán do "áčka", což miluju. Opět důležité - ta šířka kožichu.
Paní prodavačka si mě změřila a to hned pohledem nadvakrát. Nejprve recept, s nevyplněnými mírami mých dolních končetin a vzápětí ten raglán. Úplně z ní čišelo - kožich, nádhera, má - ale vyplnit to neumí...
Nakonec dala na mé přesvědčování, že chci míry jen od odbornice, jako je ona. To jako, aby punčochy dobře padly.
A tak ona dobrá duše poodhrnula plentu a že si mě poměří. Já udělala krok a nevšimla si jakési černé (kdysi) lišty se žlutými (kdysi) pruhy.
A zakopla o ní. O tu lištu. Vysokým podpatkem svých kozaček.
Co následovalo, byla dost hrůza. Vletěla jsem jak dlouhá (a to jsem) a široká (zásadně neuvádím) do jakési malé místnůstky, kde se mělo vše konat. Paní, útlá až drobounká, zmizela v další kancelářičce a já vyplnila celou tu první.
Kožich mě obalil až přes hlavu a jaksi se obtočil i kolem mého těla. No, zeď byla opravdu dobrá a festovní práce a tak jsem jí hlavou neprorazila. Kožich náraz náležitě ztlumil, viz. líčení silné, kvalitní podšívky a šířky kožichu samého.
Jak se mě ta útlá paní a její kolegyně snažily zvednout na nohy, rvaly mě vlastně za předek zapnutého kožichu. Ten jsem měla totiž obtočený až na zádech. Postupně z něj ulétly všechny (dost drahé - model se nazapře) knoflíky, ale na nohy mě stejně nedostaly.
Pak mi jedna z nich, patrně v zoufalství, přistrčila až pod nos jakýsi stoleček, abych se jako už konečně přestala válet. Jenže - byla jsem ve zdravotnickém zařízení a dotyčný stoleček měl jakási kolečka. A tak následoval další pád, teď čelem na zem. Ach, ta moje hlava.
Začala jsem docela vřeštět, co že mi to přistrčily. Vlastně už nevím, co jsem tehdy blábolila.
No - následné měření bylo velice rychlé a přesné (punčochy padnou jako ulité).
Před obchod mě doprovodily obě, držíce mě za loket, titulující mě - a :"Pozor, tady máme ještě schůdeček. A nebudete nás žalovat, viďte. Lištu necháme IHNED zvýraznit. A hlavně, OPATRNĚ... Ježíši, tady máte jeden knoflíček. A tady další.."
S posledním urvaným, čtvrtým, mě jedna z nich doběhla až u tramvaje u pošty...
Punčochy jsem opravdu hned další týden využila, protože hematomy na kolenou a stehnech byly velice bolestivé. Žebra jsem měla jen naražená (pěkně dokážou bolet) a na hlavě jen malou bouli. Díky, pane kožichu.
Letošní jaro jsem opět pádila na onu instituci a co vidím. Obchůdek se zdravotními potřebami je tu stále. Nepřestěhoval se po mém nájezdu, jak prorokoval můj drahý. A tak jsem měla chuť juknout dovnitř a pozdravit ty dvě dobré duše. Jestli tam ovšem stále jsou a neléčí se.
Tímto se jim i omlouvám, obvykle lidi neděsím až k smrti. I když - maminko moje milá - asi to nebude lepší. A ty jsi měla vždycky pravdu a tak přestanu pronášet různá moudra o tom, jak jsem už opatrná.
Anebo, jak pravila lakonicky jedna má kamarádka :"Začni už konečně nosit boty, úměrné našemu věku. Se Tě divim, v čem to pořád lezeš.
Koukni, já mam hůlku a důchodky a padám snad?"
Ano, madam. Vynasnažím se. Pokud možno - nepadat...
