Malé adventní, vlastně vánoční ...

Byl to jeden ze svatvečerů, kdy jsem šla úplně naposledy sama se svými rodiči na půlnoční do dva kilometry vzdáleného městečka.

Od rána tehdy hustě sněžilo a my byli najednou jakoby zakleti do naprostého ticha. Ticha znásobeného těžkou sametovou duchnou sněhu.

Pamatuji, jak nám z čista jasna nad hlavami vykouknul měsíc z pod olověných mraků. A přes jeho oranžovou a jakoby nylonovou tvář mu přeplouvaly chvějivé mráčky. Asi jako vánkem čechraný lehounký závoj. Nebo stříbrné řetězy, kterými zdobíme vánoční stromky.

Potemnělá obloha se snad na povel rozsvítila miliony třepotavých hvězd. A na stráni nad údolím probleskovala bludičkovská světýlka z okolních obcí.

Jasný hlas zvonů, varhan a zpěvné ... "z růže kvítek vykvet nám"... prostoupilo tehdy celou mojí duší.

A to tehdejší, zaznívající ještě po celou cestu domů … "radujme se,"... zůstane navždycky v mém srdci. Už napořád.

Krásný Advent a šťastné Vánoce Vám všem!