Moje babička mi už jako malé vždycky říkávala:" Jó, moje zlatá, lepší holka na štípnutí než na chcípnutí."
Ani nevím, jestli jsem si tyhle její rady tehdy brala k srdci. To nevím, ale dost často jsem se jim smála. Spolu s mým dragounským dědečkem. Který rád prozpěvoval: "Jó macandy, macandy, to bejvaj´ velký štramandy."
Tak tomu jsem tehdy nerozuměla ani za mák.
A má útlá maminka obvykle jen smutně přikyvovala. Vždycky totiž toužila být kapku víc "při těle." Chudák, chtěla být za tu štramandu, ale nějak se jí to nedařilo. Proč, nevím. Jen tuším, že v tom trochu mohl mít prsty můj fešácký tatínek. A potažmo i jeho bratři. Všichni totiž rádi hodili občas svým lišáckým okem za nějakým tím kyprým bokem. A kdyby jenom okem.
I moje slovenská tetička Justýnka, vždycky pečující o svůj dokonalý vzhled, mi radívala: "Kvíčalenka moja - zapametuj si, že i vel´ká riť vie mnohých mužov´ očariť."
Nevím, jaké s tím měla zkušenosti. To jsem nikdy nezjistila. Sama totiž musela být vždy "pekná", jak ráda zdůrazňovala a štíhlá. Ale po tomhle výroku se vždycky tvářívala velice výhružně. A prstem hrozívala na toho svého kapitána v nažehlené uniformě. Tatínkova mladšího bratra, jinak obrovského štramáka. Kterého jsem já jako dítě upřímně milovala.
Pak už jsem chodívala jen po cestách, vyšlapaných nohama mých předků. A měla jiné starosti i radosti. Na svou váhu jsem nikdy nehřešila, ba ani kila neřešila.
Až jednou na plzeňském náměstí se na mě zakřenila nagelovaná hlava hubeného mladíka: "Mladá paní, mám pro vás jedinečnou nabídku. Týdenní seminář s návodem na rychlé a přímo rekordní hubnutí. Za pouhé dvatisíce českých."
Byla jsem z toho úplně paf. Tolik lidí kolem, tak proč, krucipísek, zrovna já? Vůbec jsem ho neposlouchala a jala se úprkem poměřovat svoje popředí. Pozadí nevyjímaje. A to ve výlohách podél plzeňského rynku.
V rozpoložení jsem vrazila do Spořitelny, kde byla váha pro veřejnost. A málem omdlela, co si ručička dovolila. V mrákotách jsem šlápla dozadu a - vrazila do šklebícího se známého. Který s jednou nohou na té váze za mnou stál. No, špatný vtip, také vtip.
A tak myšlenky na mou případnou obezitu se mi pověsily na paty. A zavrtaly hluboko do mozku.
Jednou takhle vejdu do obchodu a etérická prodavačka (kost a kůže) na mě už od dveří volá: "Vaší velikost bohužel névédémé". A tak když za pár dní požaduji nějaké to prádlo, jsem už nanejvýš bdělá. Přímo obezřetná. Rozhlédnu se a tiše zaševelím své míry a váhy. Několikrát. A bodrá paní za pultem se směje: "Proč šeptáte? Vy to přece nemáte zapotřebí." Milá žena, k pohledání.
Za nějaký ten pátek se mi v noci zdá sen. O hubnutí, jak jinak. Ráno se probouzím mrzutá, nevyspalá a - hladová. Sen je totiž jedno velké odříkání a hladovění.
Odpoledne přichází kamarádka Hanka. Když poklábosíme a stěžuji si, vytáhne časopis o zdraví. Kde jsou tipy na zeštíhlující koupele. Takže vzápětí čteme:
Zázvor - pálí tuky, je plný gingerolu a kapsicinu. Kořen téhle rostliny umí odplavit z těla všechny jedy. Znamenám si. Uvařit větší množství - a poťouchle značím: "Nabídnout hlt vyzáblině névédémé."
Mořská sůl - v koupeli je plno hořčíku, vápníku, draslíku a jódu. Okamžitě zhubnete a zpevníte celou pokožku. Opět zapisuji - koupel na pokožku - a pak ponožku na nožku! Doporučeno, proč - není jaksi uvedeno.
Jablečný ocet - na "celulitidové ďolíčky." To hned obě s pýchou v oku zavrhujeme. Škrtám, konečně něco my dvě névédémé.
Rozmarýn - prý stopne chutě na sladké či slané kalorické bomby. A uchrání vaše bílé plomby.Navíc zklidní mysl ba i nervy. Tak to je ono.
Mořské řasy - zmenší objem těla. Hurá. Tak to bych chtěla. A co takhle řasy i na vlasy, směje se vzápětí Hanka.
Za týden ale volá. Z nemocnice. Že louhovala "ten zelenej mořskej sajrajt" v horké vodě na zábal. A teď má jednu nohu opařenou a druhou - zlomenou. Jak se po těch řasách projela. O lehkém otřesu mozku se dozvídám vzápětí.
Takže jí půjdu navštívit a koupím něco na nervy. Pro nás obě. Velkou sladkou a možná i slanou kalorickou bombu. Ale rozmarýn - ten to tedy určitě nebude.
