Podobnost s jedním děsivým případem v TV seriálu o majoru Zemanovi je věc čistě náhodná. Neboť níže poškozený do té studny nebyl vhozen. Nýbrž do ní sám a dobrovolně vlezl.
Je to už vlastně dávno. Ten jarní den sladce voněl po jahodách a byl stvořený pro nic nedělání. Tak to jsem si myslela já. Ale můj drahý měl tehdy docela jiný názor. Z ničeho nic zavelel: "Mrskni sebou, jdeme konečně na tu zatracenou studnu".
Výše jmenovaná totiž začala trpět nějakým katarem, či co a z kohoutků v domě nám vytékala rezavá břečka. A tak známý vodohospodář slíbil zajistit rozbor dodaného vzorku.
Výsledek byl docela tristní: "Máte ve studni améby a voda je tím pádem ne-po-ži-va-tel-ná". Hláskoval významně. "Jen po několikerém převaření". Ucedil závěrem ten dobrý vodárenský chlapík.
Vyděsila jsem se. A tak jsme vodu nějakou dobu na chalupu dováželi v lahvích. A vláčeli jí jako soumaři až na nedaleké parkoviště k autu. Vždycky několik tašek z jedné plzeňské studánky, což byl nápad mého muže. Kterému to doporučila jedna dobrá kamarádka, očividně "takyšetřilka."
Pak nás to pomalu a jistě přestalo bavit. A hlavně naše děti, když se s jednou lahví v každé ruce navztekaně plouhaly za námi. Skuhrajíce něco o hnusných otrokářích.
Takže jsme na mé naléhání konečně zakoupili chloramin, nový kýbl a kartáč "rejžák". A šlo se na věc. V ten krásný, jahodový den, stvořený pro nicnedělání.
Když jsme konečně vodu vyčerpali, slezl manžel po pět metrů dlouhém žebříku. Se všemi zakoupenými proprietami. Já obdržela dlouhé bidlo s kovovým hákem spolu s několika ráznými instrukcemi.
"Když houknu, vytáhneš kýbl, vyleješ ho a prázdný zase spustíš. Hlavně dávej bacha", dodala má polovička významně. "Znám tě přece" - to už zaznělo kapánek výhrůžně.
A tak jsme se v tom krásném jarním ránu opravdu činili. Oba dva, až se z nás kouřilo. Z mého drahého pochopitelně mnohem, mnohem víc. Protože musel popolézat, vyhazovat napadané slimáky a jiný sajrajt a pochopitelně drhnout stěny i dno studny.
Jak jsme tak byli jako správná dvojka sehraní, byla jsem dokonce i několikrát "kladně hodnocená." Takže jsem podlehla zrádnému sebeklamu a dmula se pýchou. Poněkud předčasně, jak se ukázalo.
Být tam tehdy má babička, pronesla by: "Nechval dne před večerem, ba ani ráno, jak jest v písmu psáno." Byla totiž velice pobožná a tak "kancionál" citovala kdejakou chvíli.
Když byl zaháknutý asi tak pátý kýbl a já byla zrovna skloněná, objevil se za mými zády nečekaně soused. Tichošlápek jeden tichošlápovská. A zahalekal: "Jak se máte sousedkóóó, dneska sama doma, sama doma?"
Strašně jsem se lekla. A bidlo spolu s vědrem - upustila.
No, manžel v té hloubce něco zaslechl a tak instinktivně stačil zvednout ruce. Ještě, že měl tehdy na hlavě starý myslivecký klobouk. Mohlo to dopadnout všelijak.
Soused, očividně hodlající se mnou klábosit, se tehdy hodně, ale hodně rychle vypařil. On totiž ten můj zápasník, s kýblem poněkud našišato, vypadnul z té studny docela rozzuřený.
A já se mu ani nedivila. Protože, dostat bidlem do hlavy, to jednoho přece ani trochu nebaví.
Když jsem pak manželovi vyždímala zvlhlý šos, otřela zkrvavený nos a čelo, vylovil na mou radu ze studny i sojčí pírko. A studánka v ní byla rázem čistá.
No, že jsem ho tenkrát nezabila, tak to byl vlastně zázrak. A on mě?
Tak to se mi zdá - i po tolika letech - vlastně dojemné.
