Každý jsme odněkud a hlavně jsme "nějací." A občas býváme v zajetí vlastních emocí. Já tedy docela určitě. Přiznám se k tomu bez dlouhého mučení.
Například sedím v autě na místě spolujezdce. Údajné sedadlo smrti, ale moje oblíbené. V očekávání případné kolize nepřestávám brzdit a urputně dupám i na imaginární spojku a plyn.
V zatáčkách se pak nenápadně vychyluji do různých stran. To abych vyrovnala směr jízdy a zabránila případnému smyku. Můj muž jezdí sice předpisově (říká), ale na můj vkus moc rychle. Až moc rychle.
Řidiče vedle sebe tak občas doháním k zoufalství. Hlavně pak toho mého drahého. Před mnoha (mnoha) lety mu to přišlo roztomilé. Ale teď ho tím asi pěkně štvu.
A tak občas bývá na pokraji kolapsu. Upouští páru a skřípe zuby, hláskujíc: "Nechej toho konečně." A to je na něho dost dlouhá věta. Protože je mužem nejen úsporných slov, ale i vět.
Občas když předjíždí (podle mě nebezpečně, jak jinak), tak nejen brzdím, ale i sykám. Takže některé naše cesty jsou mírně dramatické.
Ale očividně v tom nejsem sama. Před nedávnem jsem četla, že například manžel královny Alžběty jezdí v soukromí hodně rychle. A že panovnice vedle něj sice mlčí, ale nesouhlasně vzdychá. Hodně hlasitě, úměrně k té jeho - podle ní - závratné rychlosti.
Z dostupných zdrojů pak vím, že princ Filip na ní měl jednou houknout: "Ještě sykneš, vyrazím tě ven a zbytek cesty si dojdeš po svých."
A o něčem podobném mi vyprávěla kamarádka Anička. Jak před časem na svého manžela cestou na chatu vřískala, že nebezpečně předjíždí. Takže Jiří zastavil a zařval: "Vypadni." Pak dupnul na plyn a odfičel. Aby se ale pro ní za chvíli vrátil.
Znám ale ještě nesnesitelnější ženy.
Měla jsem kamarádku, docela normální fajn holku. Která když nastoupila do auta, tak rázem zdivočela. Jednou mě s jejím mužem vezli z chalupy do Plzně a já nestačila zírat.
"Taťko, jak a kudy to jedeš. Brzdi, zpomal a tak už konečně zahni Vláďo..."
Na to on: "Ano maminko, jistě maminko, jak myslíš."
Před svým manželem jsem pak večer řekla moc ošklivou větu: "Jak rád jednou za ní zapráskne víko."
Tehdy byla Naděnka ještě zdravá. Ale za necelé dva roky po její smrti se Vláďa znovu oženil. Na můj vkus hodně, ale hodně rychle.
No a já to její: "Tak už konečně zahni..." - si budu navždycky pamatovat.
