Mám ráda naše korunky. A vlastně, kdo ne. I když jimi nejsem zase až tak posedlá. Je v podstatě jedno, jestli jsou ve šrajtofli, na účtě, ve skříni, pod matrací, kobercem či slamníkem. Nebo v kredenci za nějakým tím rendlíkem.
V ekonomii je slovo koruna běžným názvem pro peněžní jednotky mnohých zemí, tu naší nevyjímaje.
Korunu mají ovšem i stromy. Nebudu se rozplývat, že v každém ročním období krásnou a úplně jinou.
A koruna, nejčastěji zlatá, je odjakživa nejvyšší symbol panovnické moci. Už od raného starověku. Takže nemíním opomenout náš nejkrásnější skvost, korunu svatováclavskou. Český královský diadém.
Korunkou jsou pak zdobeny i královny krásy. I za svůj nepřehlédnutelný postoj k světovému míru. A tato ozdoba z jejich hlavy leckdy sklouzne sama. A jindy je vrácena. Jestli jsou dotyčné pak následně odebrány i korunky vysoutěžené, to mi jaksi není známo.
Je však jedna korunka, co sama opadává. Je to korunka okvětní, botanicky corolla. Ta nejen sklouzne, ale i opadne, když kvítek sám od sebe pomaličku uvadne.
Pořádnou korunu ovšem můžeme nasadit i něčemu vyslovenému. Vyřčené slovo prostě mnohdy nejde vzít už zpátky. Škoda, přeškoda.
Korunka je ale i zubní, což jsem sice věděla, ale dosud nijak neřešila. Panenko skákavá, v mém věku.
Nejsem odjakživa žádný troškař. Rozbolel mě totiž zub a ne jeden. Hned dva najednou. A tak jsem nelenila a vyrazila k odborníkovi. Zase až tak veliká kratochvíle to pro mě nebyla, znám i lepší zábavu. Co mě čekalo, to jsem ovšem netušila.
Pan doktor mi totiž oznámil, že problém jde vyřešit už jen korunkami. Za korunky. Naše české, jak jinak. Všechno mi řádně vysvětlil a že je na mě, jestli chci korunku plastovou, keramickou, kovovou nebo kombinovanou z uvedených materiálů. Anebo, mám-li drahý kov, tak zlatou.
No, mezi námi, už jsem se viděla, jak cením na kolemjdoucí zlatou pětku vpravo a šestku vlevo, obě pěkně nahoře.
A tak jsem nelenila. Hned koncem týdne popadla příslušný obnos a odevzdaně upadla do zubařského křesla. Asi jako ta nic netušící Madla do umyvadla.
Jsem osoba výmluvná, což ten mladý fešácký odborník asi odhadnul. A tak po dvou injekcích mi poradil, abych vždycky zvedla ruku. Levou. To jako, když budu něco chtít. A pak jen vrtal, brousil, aby vzápětí znovu dovrtával a přibrušoval, až mi v hlavě dunělo. Bolest to tedy nebyla, ale to potupné bublání a slintání. Žádné decetní otírání rtů do mnou připraveného jednoho kapesníčku.
Byla jsem z toho dost zaskočená. A tak z odsávačkou v jednom koutku a kanoucí vilnou slinou ve druhém jsem zvedla ruku. Tu pravou. A málem panu doktorovi vyrazila vrtačkou oko, skučíc: "Hohím helhý hahíhohý huhouhek. Eé".
Nejen, že mi sestřička rozuměla, ale ještě mi pod bradu vrazila misku, protože jsem se dusila.
Pak mi byly snímány otisky. A řečeno, že ten horní je dost nepříjemný. A hned na to poučena, že mám vydechovat nosem - jsem se nadechla - a málem bylo po mě. Hlavou mi než blesklo, jak je smrt udušením strašlivá. Vyslechla jsem to kdysi mimoděk v jedné ordinaci.
Ale nic se kupodivu nekonalo. Kromě vodopádu z nosu a dalšího mohutného slinění. Přežila jsem, ale připadala si jak Čáryfuk-bublifuk. Anebo Pavlovův pes, čekající na nějaké to sousto. Vhozené do misky, kterou jsem si křečovitě držela pod bradou.
Proč jsem cestou na tramvaj zaskočila ještě do novinového stánku pro TV program, to nevím. S přivřeným okem a to nikoliv lišáckým jsem snaživě zahuhlala: " Chrochram chrochím." Prodavačka mě přejela pohledem a tak jsem najela na posunkovou řeč. A při odchodu ani nepozdravila.
Doma pak, když mně otrnulo, jsem přemýšlela o některých kamarádkách. O těch s třetími zuby. A lakomec ve mně mi začal našeptávat, že by mohly mít své určité výhody. Budu se muset informovat.
Kdo ví, co mně osud nachystá. Kdo ví.
