Konec prázdnin a i ten déšť jen padá a padá...

Je druhý záříjový den a vlastně definitivní konec prázdnin. Déšť padá a padá. A tak i z pouhé myšlenky je melancholická nálada. A z nálady zase jen ten smutný déšť.

Sedíme s kamarádkou v místní "Zmrzlince" a je i nám tak trochu zmrzlinkovně. Kromě nás dvou jen starší manželský pár. A po každodenně vřískající drobotině jako by se slehla zem.

Marta je smutná, syn s manželkou a dvěma dětmi včera odletěl za oceán. Asi na dlouhou dobu. A právě po vnoučatech je jí už teď smutno.

"Máš přece internet a na skypu budeš s nimi každý den" - snažím se jí utěšit. Nenechá se ale uchlácholit.

"Víš, Janička už je větší, ale Tomášek tady chodil teprve do 2. třídy. A pak byl na dětským táboře. To aby se okoukal mezi cizími děti než odjedou. Jak si tam někde zvykne nevím, plakal i na tom táboře. Hned první tři dny posílal úplně zoufalý dopisy. Podívej, co domů psal", pláče Marta.

A tak čtu. "Milá Maminko z nejmilejších a Tatínku. Je tu hezky, ale je mi smutno. Jsem případ jako ROBERTEK v knížce Mikulášovo prázdniny. V tý od Maminky. Přijeťte prosím. MOC! MOC! MOC! Nemam tu žádné kamarády. Jen asi jednoho Martina. MOC se těším domů, nejrači bych se na tábor vykašlal! Domů se těším tak jako nikdy. Jsem tady první den a mám toho až POKRK.

PS: Nejrači bych jel domů, rači v Plzni než v tom táboře blbém. Nešlo by to abych jel hned domů??? Ahoj. Váš Tomáš.

"Posílám vám plno pus. Tomáš. Co bych za to dal abych jel domů." - A dole připojený krabatý obrázek, asi paneláku. A pod ním: "Nejrači pojedu domů hned zýtra."

Pak, to už s mírně orosenýma očima čtu další dopis.

"Milá MAMINKO z NEJMILEJŠÍCH a TATÍNKU TAKY a JANO. Píšu vám už druhý den a mám toho mnohem víc POKRK než včera. Jídlo ujde, ale tak jsem si to nepřetstavoval. Vůbec se mi tady nelíbí a dal bych všechno co mám abych mohl jed domů. Nemám tu žádné kamarády. Přijeťte prosím, všecko vám zaplatím, i benzín který pro mně vyplítváte. Věřím vám že si pro mě přijedete. Máteli mě ještě RÁDY odvezte mě do Plzně. Budu mít nádobí, utírat, mít schody a všecko budu dělat, když si pro ně přijedete. Mizerně si tu žiju. Bez kamarádů se mi tu mizerně žije. Jen Mikuláš a dva roky prázdnin jsou mí přátelé. A babičkám to nepíšu, aby nebyly smutné. Všechno vynahradím když si pro mě přijedete."

Druhá stránka dopisu je pak rozmazaná, celá patrně od slz. Ale to už slzím i já.

"Vidíte že si tu žiju prachmizerně. Působí to na mě jako vězení. Všechno VYNAHRADÍM. Tábor mi působí také známky na mém ZDRAVÍ. Házeli jsme si míčem a já ho ani nechytil. Jak musím na vás MYSLET. Je to vězení. Musím na vás pořád myslet jestli přijedete a cítím, že jestli tu budu nadále podlomí se moje zdraví. Cítím hodinu od hodiny že chabnu a síly jsou vyčerpány. Sotva se držím na nohou jestli nepřijedete. Věřím vám a mamince velkou pusu. Váš Tomáš."

S kapesníkem u nosu (brečím jak želva) čtu přiložený linkovaný papír, očividně vyškubnutý z nějakého sešitu:

"Stále na vás myslím. PŘIJEŤTE si pro mě. Jestli nepřijedete maminko jednoho krásného dne se mi vyčerpá poslední kapka síli a třeba v jídelně to se mnou ŠLEHNE. Síli mě opouštějí každou chvíli chabnu. Líbá vás Tomáš. PS: Prosím přijeťte hned jak dočtete dopis. Myslím že mě nesklamete už nemůžu ani psát."

"A mamince posílám velkou pusu a v obálce i bonbón vyněněný od jednoho kluka za propisku co jsem vyněnil."

Vidím, že celá ta stránka je opatlaná patrně od toho cukrátka a písku ze hřiště, kde asi k oné směně došlo. Celé je to vlastně velká lepenice, vydatně pokropená Tomáškovými slzami.

Tedy - tolik lásky a stýskání malého kluka v těch několika řádcích, to je něco.

Jako další mi pak Marta ukazuje koresposponďák ze třetího dne v táboře, kde je v záhlaví namačkáno:

"Proč nejedete pořát na vás čekám. Přečtěte si důkladně oba dopisi. PROSÍM UDĚLEJTE VŠECHNO tak jak píšu. Všechno zaplatím. Udělejte to. Děsně se těším domů. A mamince z nejmilejší dobrou chuť."

Jsem z toho úplně hotová. A když spolknu slzy, ptám se Marty, jak všechno dopadlo.

"No, snacha vyváděla a tak pro kluka jeli. A představ si, že Tomášek už tam běhal s nějakým kamarádem, asi s tím Martinem a domů že nepojede."

Pak ale dodá zamyšleně: "Jen aby si v tý Americe zvyknul a nestýskalo se mu, miláčkovi malýmu."

Když zamáčknu už poslední docela nepatrnou slzu, říkám: "Uvidíš, nebude. Jsou tam přece všichni, celá rodina. V táboře se cítil sám a to byl ten problém."

Protože - komu z nás by vlastně bylo dobře - jen tak - někde a navíc samotnému.