Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Když ženská ví "to svoje" aneb na úchyly pokud možno neblikat

Všichni jsme takoví poutníci po prašných cestách života. Plahočíme se pod sluncem i pod hvězdami. A občas zažíváme ledacos.

Každá oběť přepadení prý k úchylákům vysílá nějaké signály. Už předem a jaksi mimosmyslově. Tělem, očima a nevím, čím ještě.

Jsem dívčina životem dostatečně omlácená. Ze všech stran, hlavu nevyjímaje. V dětství řádně pokřtěná a pak i biřmovaná. A již v útlém věku rodinou vysílaná do hodin katechismu a ke zpovědi. Té svaté, do kostela.

Doma pak držená velice zkrátka svými dvěmi ženami. Zbožnou ráznou babičkou, otcovou matkou. A zádumčivou maminkou, rovněž zbožnou. V mém případě osudovými ženami, které o životě věděly všechno a hlavně "to svoje".

Aniž mě, jako malou nebo dorůstající, jakkoli varovaly.

Mužskou část pak představoval tatínek, hodný dědeček a starší bratr. A celá plejáda laskavých strýčků, pravých i vyženěných. Všichni velice milí a naprosto bez poskvrnky.

A já vzpomínám.

Je léto, horké asi jako to letošní. Je mi asi pět let a jedu se svou rodičkou a její sestrou, učitelkou  Liběnou, vlakem z Plzně. Ty dvě probírají nemoce, nějakou rakovinu. A já se nudím, vůbec jim totiž nerozumím.

Z uličky se na mě pitvoří velký cizí pán se žlutými zuby. Protože jsem najednou zticha, zmlknou i obě ženy. A dotyčný pán se jich dovolí, jestli mi může něco číst. Asi se mě rády zbavují a tak svolí.

Ve vedlejším kupé se zubatec usadí proti mě, na kolenou velkou knihu. Ta najednou poskakuje. On mi ale vůbec nečte, jen funí a cení zuby. Jako vlk v dědečkově pohádce o Karkulce.

Když mi jednou volnou rukou začne hladit nahé kolínko, vyděsím se a uteču k mamince.

Přednáška Liběny právě vrcholí. Je o nějakých nemocech srdce. Maminka pláče a já než zaslechnu její: "Jo, tak to mě všechno čeká."

Je mi jí líto a tak jsem zticha jako pěna.

Večer se ale zmíním babičce. Ta mě kupodivu neokřikne, ale pozorně vyslechne. Ale zareaguje po svém. Otočena k mamince zašeptá: "Už je to tady. Už se na ní lepí. Aby nakonec nebyla nějaká chytlavá."

Po krátké (jejich) poradě jsem odeslána klečet do rohu kuchyně. Preventivně se pomodlit desetkrát přikázaný Otčenáš.

Chápu, určitě je na místě poprosit Boha, abych nedostala tuhle novou nemoc.

S dalšími "očenáši" a každodenně drmoleným "andělíčku strážníčku" konečně usínám.

V sobotu pak při zpovědi svaté se vyznávám ze svých hříchů. I těch z vlaku, zlobila jsem přece. Říkala to Liběna.

A od pana faráře chci vědět, jestli chytlavina není něco nakažlivého. Třeba jako ta rakovina.

Mám totiž strach, o maminku. Mohla by nám umřít. Často mi to říká, když neposlouchám. A já pak v noci prosím pana Všemohoucího tam někde nahoře, aby tu s námi ještě zůstala.

Asi o deset let později jsem na pouti v Chudeníně u strýčka. S věrnou, o dva roky mladší, kamarádkou Alenou. Mým věrným nohsledem.

V noci skoro nespíme, probíráme kdo po nás házel očkem a kdo ne. Brzy ráno pak klušeme pustou silnicí na lokálku do Nýrska.

Z mlhy za námi se vynořuje přízrak na kole. Ve vlajícím dlouhém kabátě. Seskakuje těsně u nás a huhlá: "Kampak holčičky, kampak. A samy?" Pak s velocipedem praští do strouhy a rozhalí oválený montgomerák. Je pod ním od půl pasu dolů nahý.

Jsme ale dvě a tak vyrážíme. Celé zpěněné přiklušeme k nádraží o celou hodinu dřív.

Ani ne za rok letí kolem Úhlavy poplašná zpráva. O nahém individuu, které někde v olšoví podél řeky poskakuje.

Pak je začátek školního roku a já jdu od vlaku. V jedné ruce těžkou tašku s novými učebnicemi. A v té druhé gramofonovou desku, tehdejší hit: "Jelene, jelene oči máš zelené."

Je mrtvé, takové to polední, zářijové ticho. Nikde nikdo. Jen spokojené oddechování polí v posklizňovém spánku. A já jsem docela sama, jen se svými myšlenkami.

Chci právě přejít můstek přes malý potůček, asi tak padesát metrů od našeho domu. Všude kolem plno olší, dubů, jasanů a vrb. Najednou slyším: "Pocém holubičko, pocém..."

A nahý obr ve křoví se po mě sápe, cítím jeho smradlavý dech. Na okamžik zkamením. Brašnu s drahocenným učivem ale nepouštím, ani za nic. A jelenem se zelenýma očima švihnu úchyláka přes ksicht.

A pak vyrazím, sprintem. Do náruče babičky vzápětí vletím bez dechu, polomrtvá.

Příští rok v květnu jdu na vlak. Ne zkratkou mezi poli a lukami (špatná zkušenost). Ale dva kilometry po silnici. Je večer, nikde ani živáčka, když zaslechnu kroky. Nějaký voják a popobíhá. Fajn, nejdu sama.

Hlava mi třeští, druhý den mám obávanou zkoušku z matiky. A v ruce tašku (opět), novou, semišovou. V ní trochu parády, skripta a peníze na kolej. Ty tři stovky a fungl nová taška jsou pro mě závratné bohatství.

Najednou mi zezadu něčí ruce sevřou krk. A táhnou mě pozpátku k polámané hradbě opuštěného domu. Vykřiknu, vlastně zařvu, mám strach. Je to určitě zloděj, chce peníze a tu mou tašku. Zoufale kopu směrem dozadu, ale marně. Když mi jedna ruka pevně sevře hruď a druhá ústa, pochopím. Zloděj to tedy určitě není.

 A tak rafnu, vší silou. Až to zapraská. Mám totiž zdravé, mladé zuby a v nich sílu. A v mozku usazený zvířecí strach.

Útočník se sprostou nadávkou zaječí a pustí mě. Na nádraží letím jako šílená, bez lodiček, ale s taškou v ruce. Starší paní ve vlaku mi starostlivě otře tvář: "Jste trochu od krve. Stalo se vám něco? A teď je móda chodit bosá?"

Od té doby uplyne hodně let. Občas na mě na té mé cestě životem sice ještě někdo jukne, ale sprintovat už nemusím. Ani bych to nezvládla.

A "to svoje" o životě už přece hodně dávno vím.

Svou dceru jsem kdysi včas varovala. Je tím pádem mimosmyslově dost vybavená a tak ani nevysílá žádné signály.

Jen já si občas zablikám, baterkou. A to většinou večer po dešti, když jdu ze záhonů vyhánět slimáky.

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Ludmila Ibehejová | neděle 16.7.2017 19:23 | karma článku: 32,42 | přečteno: 1129x
  • Další články autora

Ludmila Ibehejová

Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu

Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S těžkým srdcem, plným kamení...

19.7.2023 v 3:41 | Karma: 43,08 | Přečteno: 7029x | Diskuse| Ona

Ludmila Ibehejová

Sen je prý jen sen a kdo mu věří...

Sny jsou podle názoru mnohých psychologů a i psychiatrů údajně obrazem nitra, jakousi skládankou úzkostných pocitů, uložených kdesi hluboko v koutku naší duše.

8.4.2023 v 15:08 | Karma: 25,39 | Přečteno: 440x | Diskuse| Ona

Ludmila Ibehejová

Jak jsem obdržela dávku ...

A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností

3.4.2023 v 6:54 | Karma: 28,49 | Přečteno: 933x | Diskuse| Ona

Ludmila Ibehejová

Umět se radovat - o to vlastně běží

I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.

26.3.2023 v 5:36 | Karma: 25,88 | Přečteno: 384x | Diskuse| Ona

Ludmila Ibehejová

Tak tu máme další rok

"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .

25.1.2023 v 21:47 | Karma: 26,56 | Přečteno: 391x | Diskuse| Ona
  • Nejčtenější

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Třetí stupeň poplachu, 13 jednotek hasičů. Na Zlínsku hoří kovošrot

4. května 2024  13:06

V Tlumačově na Zlínsku hoří kovový šrot, na místě zasahuje 13 jednotek hasičů. Vyhlášen byl třetí...

Čeho se bojíš? Pokud spadneš, vrátíme peníze, říká instruktor bungee jumpingu

4. května 2024

Živí se shazováním lidí z kaňonu, a tak ví o lidském strachu z výšek všechno. Nejslavnější...

KOMENTÁŘ: Malý český Pearl Harbor ve Vrběticích. Stát opakovaně selhal

4. května 2024

Premium Bezmála po deseti letech skončil případ výbuchu muničních skladů poblíž Vrbětic na Zlínsku. Česko...

Stát do dražby posílá přes 4 bitcoiny, vyvolávací cena přesahuje 6 milionů Kč

4. května 2024  12:59

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových chystá aukci 4,7 bitcoinu. Dražba odstartuje v 15....

  • Počet článků 206
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 763x
Po studiích technického směru jsem vědu a techniku asi výrazně ochudila. Nikdy jsem totiž nekonstruovala. Ráda jsem psala. Bohužel, jen pro své přátele. A také výborně vařím. A je to na mně a mém manželovi znát...

Seznam rubrik