Nerada se podřizuji propagátorům zdravé výživy. Ostatně, je to na nás obou - i na mém drahém - trochu (dost) znát. Asi k tomu přispěla výchova mé babičky, která říkávala: "Lepší holka na štípnutí než na chcípnutí."
Až na dvě nepatrné výjimky jsem vlastně dietu nikdy nedržela. Jednu z babiččiných tří dcer jsem pak vždycky moc ráda poslouchala, když vyprávěla. A to hlavně o jídle. A kdyby jen vyprávěla, vařila přímo božsky. Ale takovou tu hutnou, staročeskou stravu na sádle anebo přepuštěném másle.
Vzpomínám, jak nám hrnula kupy jídla z pekáče přímo na talíře a pak se do té své porce s vervou pustila. Při pohledu na přepálený (občas) tuk se mi dělávalo šoufl. A tak jsem uvažovala, jak dlouho to může takhle vydržet.
No, abych to nepřehnala, v té době už tetičce bylo dobrých devadesát let. A pokud moje paměť sahá, tak celá léta se nikdy nestarala o to, co je zdravé a co ne. Ani jí netrápily obavy, že by nějaké jídlo mohlo škodit. Pamětliva zásady své matky, mojí babičky, že když něco chutná, musí to být dobré i pro tělo.
Myslím si, že zdravý kořínek - do požehnaných devadesáti sedmi - měla právě proto, že si s jídlem nedělala žádné starosti. Říkávala - "Když se z jídla těšíš a jsi v pohodě, všechno dobře strávíš."
Jejím protipólem pak byla jedna má kolegyně, která denně nervózně ožižlávala list hlávkového salátu a sváděla neustálý vnitřní boj, jestli si večer povolí lžičku bílého jogurtu nebo jednu mrkev. A každoročně jezdívala do jedněch lázní, kde shodila asi pět kilo. Aby vzápětí do jednoho měsíce nabrala šest dalších.
Když moje tetička umírala (podle ní právě včas, aby ještě stačila ušetřit něco málo našemu státnímu rozpočtu), tak jsem jí byla na její přání navštívit. A když jsem se ptala, co by si přála, tak mě šokovala: "Jeden fernet s tonikem a malý kafe s velkým rumem."
Mrkla na mě tehdy a dodala : "Když už musím frčet, tak ať to má alespoň švunk."
