Život je největší dar - proto ho vychutnávejme, pokud to jen trochu jde - hodinu po hodině, minutu po minutě. V dnešní době to platí dvojnásob.
Kdysi dávno, na svatbě jedné mojí sestřenice, jsem usilovně potlačovala slzy. A to, když jsem viděla její prarodiče. Jak ta její babička vzala dědečka během obřadu za ruku a něžně jí hladila. Při hostině jsem to nevydržela a té babičce se svěřila, jak mě to láskyplné gesto dojalo. "Ale děvenko, mrzí mě, že jsem vás rozplakala", řekla mi tehdy udiveně ta babička. "Já jsem jenom kontrolovala, jestli je děda vzhůru."
A tak i já, po těch dlouhých letech, sáhnutím na ruku (a i koleno) svého drahého upozorňuji, že mu něco říkám. Obvykle v tramvaji, když vedle mě sedí a přes respirátor mě neslyší. Nebo nechce? Obojí může být pravda.
"No, to mi ani nepřipomínej", vypráví mi kamarádka Drahuna. "Já tuhle jela v autobusu a myslela na bůhvíco. A úplně cizího chlapa vedle sebe jsem poplácala po endoprotéze v domnění, že je to můj mužskej". A vzápětí dodala, že ten dotyčný hodně rychle vystoupil a odkulhal a ona že pak radši přejela o několik stanic dál.
"A prosím tě, měl ten dotyčný endoprotézu kolene nebo kyčle?", dusím se smíchem na oplátku já.
Ale i já, takové trapné sáhnutí "úplně vedle" zažila. Pro vysvětlenou, v osmdesátých letech minulého století. Byli jsme tenkrát s mým drahým v kině na nějakém dvoudílném italském filmu a drželi se za ruku - náš zvyk "kdysi, zamlada". Přede mnou seděl obrovitý chlap a já byla koncem prvního dílu celá našišato, jak jsem se kroutila, abych alespoň něco viděla. O přestávce pak můj manžel rozhodl, že si místa vyměníme.
A pak se to stalo. Když napětí na plátně vrcholilo, drapsla jsem ruku na svém levoboku a pevně jí stiskla a fest držela...
No, na tom levoboku to ale byla tehdy cizí ruka. Takže já usilovně žmoulala předloktí úplně neznámé ženy, jejíž partner to po skončení filmu vykřičel na celé kino. Jeho: "Koukala jste po mý ženě těma svýma vočima, viděl jsem to, hned jak jste si sedali vedle nás" - bylo to nejslušnější, co na nás tehdy (na mě) ječel.
No, v tom kině bylo tehdy i několik našich známých, kteří dělali, že nás jaksi nevidí...
Co dodat, život někdy tropí hlouposti a já říkávám - malé faux pas se může přihodit každému.
A pak že platí: "Když se ruka k ruce vine".
