Některý den se nevyvede tak, jak by měl - nebo tak, jak bychom chtěli. Obzvlášť, chceme-li se poněkud "předvést." A když se hned ráno něco přihodí, tak v tom pěkně jedeme až do večera. Já tedy docela určitě.
Ten den jsem měla mít rande s bloggerkou Ivou L., kterou jsem neviděla už dlouhých dvacet dva let. A tak jsem se hodlala kapánek vyfiknout. To jako - aby mě i po těch drahných letech vůbec poznala.
Ráno jsem se "jako na potvoru" vzbudila s rudýma slzícíma očima. A že mně teklo i z nosu jako z kropáče, tak to nebudu radši komentovat. Kde se vzala, tu se vzala - moje stará dobrá alergie.
Pořád ukrutně slzící jsem pak chystala snídani a narazila kolenem o roh otevřené trouby od kuchyňských kamen. A jak jsem tak skákala o jedné noze a přidušeně vyla (já, trouba), srazila jsem hrníček s kávou na bosý nárt. Na nárt té nohy s naraženým kolenem.
Když jsem, stále vydatně slzící, odkulhala zalít skleník, luplo mně v lýtku druhé nohy (té dosud nezraněné) a bylo na celý den, tak říkajíc, vymalováno.
Takže jsem jakž takž došmachťala do kuchyně a zaskočila mého drahého, který mě po krátkém zamyšlení obšťastnil krátkou přednáškou o únavě materálu. Starého materiálu, jak jinak.
Setkání s Ivou a jejím americkým manželem bylo milé, hned jsme se obě poznaly. Při loučení mi pak řekla, jak jí dojalo, že jsem stále poplakávala.
Večer přijela dcera a chtěla vědět, co mám v zapnuté sušičce. "Křemenáče", odtušila jsem - "a co je tedy tohle"? - podivila se ona a ukázala na kuchyňskou linku, kde trůnilo několik plat s pokrájenými syrovými houbami. No, energetiky ani sebe jsem tím pádem vůbec, ale vůbec nepotěšila.
Před spaním, stále odporně slzící, otevřu časopis a čtu: "Do domu novozélandské rodiny se vloupal lachtan a způsobil tím veliké trauma domácí kočce, neboť jí zabral lenošku".
Nějaké trauma sem nebo tam - k nám se už vlastně dlouho nikdo nevloupal. Jak se mi po tom rušném dni ulevilo.
