Jsme s mým manželem na pravidelné roční kontrole na středisku. Říkáme tomu ´naše servisní anebo záruční´ prohlídka. Jaro totiž co nevidět přikvačí a tak se vždycky necháváme řádně proklepnout než zmizíme do lesů, hor a strání.
V čekárně mrzutě posedává asi dvacet pacientů, brblajících, že už dlouho nikdo nevyšel. A tak alespoň prskají (doznívají chřipky) a podělují se vzájemně o bacily.
Vzduch v místnosti se dá krájet a já po záchvatu kašle (jsem alergik) lomcuji oknem za svými zády. Marně. Asi už dlouho nebylo otevřené a patrně ani myté. Moje drahá polovička je ze mě kapánek nervozní a snaží se tvářit nevšímavě.
Celá čekárna jako jeden muž na mě vyčítavě zírá: "Jsou chřipky, to nevidíte?" - pronáší jeden starší pán do nastalého ticha.
Jako bych to snad nevěděla, takže právě proto se snažím kapánek vyvětrat. A když dál zavile lomcuji oknem, manžel se konečně vymrští. A já se nadechnu.
"To to táhne, to to táhne, venkovní luft je to nejhorší, hnedka chytim housera", sípe směrem ke mně od dveří jedna ze sedících. Přitom je od okna dobrých pět metrů.
"Staráte se vo vokno, ale abyste nám řekla, že ste přišli poslední, tak to vás ani nenapadne", kárá mě vzápětí její soused.
Nastalé nepřátelské ticho rozčísne milá sestřička. Milá nejenom na pohled, ale i doopravdy. Pozve totiž do ordinace - mě a mého drahého.
Když asi po půl hodině vypadneme do čekárny, vymrští se proti nám jeden z pacientů: "Byli jste poslední, tak jak to přijde, že vás hned vzala?"
Protože ani já nevím proč, nenapadne mě nic lepšího než bezhlesně ukázat na dveřní ceduli s nápisem: "Pořadí pacientů určuje lékař."
A nechám se vytlačit mým drahým na chodbu.
Ještě zaslechneme rozhořčené burácení: "To je ale děsný, tak kdo je s kým a kdo vlastně po kom?"
