Encyklopedie popisuje blechy jako drobný, hnědavý bezkřídlý hmyz řádu siphonaptera, s tělem bočně zploštělým, skákavýma zadníma nohama a s mohutně vyvinutým bodavě savým ústrojím.
Existují blechy obecné, psí, kočičí a slepičí. Slovník pak pojednává ještě o dalších hnusných jedincích jako: blechy krysí, prasečí, morové a písečné.
A já jsem ráda, že naše rodina utrpěla setkání (krátké) jen se třemi druhy těchto jedinců. Blechou obecnou, kočičí a slepičí.
Bylo to někdy v polovině 80. let minulého století, kdy autobusy a tramvaje jezdily narvané až hrůza. A my, cestující, byli v jejich útrobách nalisováni a namačkáni jako sardinky. Ty ve vlastní šťávě.Takže nastoupit a vystoupit býval v dopravní špičce horor.
A tak se mi stalo (kromě jiných faux pas), že mě jednou tramvaj vyplivla na chodník pouze s jednou lodičkou a za nějaký čas i bez hodinek. Jindy pak sice bez ztráty kytičky, ale zato obdařenou otiskem vzorku pánského saka na tváři.
Přeprava tehdy bývala velice "důvěrná", s okem na oku a někdy rozverná až sexistická.
A nebyly to jen popisované ztráty, někdy jsem byla i nečekaně obohacená.
Jednou takhle jedu v tramvaji č. 2 a najednou mám zvláštní ošklivý pocit. Cítím nepříjemné, palčivé svědění a lechtání, stoupající od nohou na záda. Nechtěla jsem se ošívat, ono vlastně ani vrtět se v té strkanici jaksi nešlo. A navíc by mi to přišlo i nepatřičné.
Než se tramvaj dokodrcala k mojí zastávce, štípance pálily jako oheň. A já vletěla do bytu jako šílenec.
V koupelně jsem okamžitě ze sebe všechno servala a napustila si plnou vanu. Na překvapenou rodinu jsem přes dveře zakřičela: "Asi mám blechu, musím jí chytit."
Vzápětí se to i potvrdilo. A byl to patrně páreček. Když jsem totiž celá zahučela pod vodu a pak se vynořila, krauloval na hladině jeden exemplář. A druhý zmateně rejdil v umyvadle, kam jsem odhodila zbytek svojí slupky.
Za dveřmi na mě mezitím volala dcera: "Maminko, maminko, schovej mi jednu skákalku. Dám si jí pod mikroskop, chci jí prozkoumat. A pak jí vzít do školy ukázat paní učitelce."
Nemám nic proti výzkumům, ale nosit do školy blechu, co by si asi o nás učitelka pomyslela. A tak jsem poněkud sadisticky oba jedince rozmázla a vydatně spláchla. Hlavně pak za to, jak mě zřídili.
Takže - to bylo moje první setkání s blechou. Patrně s blechou obecnou.
Za několik dní jsme pak jeli s mým drahým tramvají (přecpanou, jak jinak) do kina. Taktéž přeplněného. Pár desítek lidí dokonce postávalo podél stěn. Promítali totiž" "Chléb láska a fantazie."
Asi v půlce filmu jsem ucítila už mně známé svědění a pálení mezi lopatkami. Snažila jsem se to ignorovat, ale nešlo to. Mohla jsem se sice opřít a mírně se i vrtět. Když jsem ale měla záda v jednom ohni a sedadlo pode mnou začalo povrzávat, vzdala jsem to. A tak jsem jen trpěla a proklínala fakt, že sedíme přesně uprostřed řady.
A tak místo sledování nažhavené Lollobridgidy a jejího karabiniéra jsem monitorovala bleší rejdění. A zatímco celé kino kolem mě blaženě vzdychalo, snažila jsem se tu hnusnou potvoru rozmáčknout zády o dřevo sedadla. Bezúspěšně.
No, z kina jsem vypadla hodně rychle s manželem v patách. A když jsem zasyčela: "Mám asi na zádech blechu", vypadal dost nevěřícně. Cestou domů se ale pochechtával, moc dobře jsem to viděla.
Po osvědčené postupu: vana (já), umyvadlo (to ostatní) byl rychle odchycen jeden jediný exemplář. Patrně asi - další blechy obecné.
Na podzim pak došlo k nenadálému ataku blechy slepičí. Byli jsme na návštěvě Chodska. A tam si naše malé druhorozené dítě hrálo se svými bratranci na schovávanou. V kůlně a přilehlém slepičím kurníku.
Cestou domů autem se náš potomek děsivě svíjel a škrábal a já zmateně pozorovala jeho rudý obličej a krk. V obavách z nějaké další neznámé dětské nemoci.
Když jsem mu napustila vanu, nevěřila jsem vlastním očím. Na vodě se lehce vznášely černé tečky. Spousta teček. Pěkně jedna vedle druhé. Byly to blechy, tentokrát slepičí. A jak bystře usoudila přivolaná sousedka, údajně čmelíci.
Pak byl nějaký čas klid. Nastalo jakési bezbleší.
O Velikonocích si náš druhorozený odběhl hrát na Mikulku s koťaty kamaráda. A já hned večer (po krátkém spánku) ucítila ono známé rejdění s úporným svěděním mezi lopatkami. Letíc do koupelny jsem se málem srazila s dcerou, vřískající: "Něco po mě furt leze."
A tyhle, doufám že už konečně poslední kočičí blechy nám, mně a naší dceři, daly pěkně zabrat. Odchyt se podařil až za dva dny, kdy jsme už všichni kýchali a prskali z přemíry lysolu a kdejakých, tehdy těžko dostupných, čistících prostředků. V zoufalství jsem uvažovala i o použití starého dobrého karcinogeního DDT.
Divné bylo jen to, že tyhle potvůrky nechali mužskou část naší rodiny na pokoji. Mého drahého totiž úplně ignorovaly. Proč, tak na to jsem vlastně nikdy nepřišla.
