Jasně, jsem zralá na Dobřany. Pro mimoplzeňské - na blázinec. Ale pozor, není to informace jen o mně. Zatím, nebudu totiž předbíhat. Protože slyším svou pověrčivou máti: "Jen si koleduj, může se ti to jednou splnit."
Přišla za mnou kamarádka Andulka. Vyplakat se mi na rameno se svou diagnózou. Že prý musí po třech týdnech znovu na dvojí reexcizi. Sám nález totiž vypadá zlověstně. A latinsky pak přímo hnusně.
"Hlavně nehledej nic na internetu," varuji Aničku. Mám totiž své zkušenosti. Špatné, jak jinak.
Když pak Anička spustila, že je zralá tak akorát pro blázinec, chtěla jsem jí rozveselit. "Mám v léčebně kamarádku přednostku a snachu sestřičkou. Navíc její sestra je psychiatr," doplnila jsem výčet možných "protekcí," a začala v duchu horečnatě sestavovat seznam úspěšně vyléčených (který jí co nejrychleji dodám). Anička ale zůstává sklíčená a ani slibně vyhlížející protekce jí nic moc neříkají.
Pak zazvonila sousedka Petra. A hned od dveří vykřikovala, že je zralá tak akorát pro ústav. Ze svého mladšího syna, který je už na třetí soukromé střední škole a hrozí mu opětovné vyloučení. Tentokrát i přes štědrý sponzorský dar, který s mužem poskytli. "Představte si, ten starší, doktor dvojího práva a tenhle puberťák, hrůza," kvílí mně - dnes už jako druhá - na rameni.
"Už mi z toho hrabe, byla jsem s ředitelkou domluvená na dvou dostatečných, aby vůbec prošel," stěžuje si nám zoufalá Petra.
Já ředitelku znám, je to velice (funkcemi) zaneprázdněná extravagantní dáma. (Před sousedkou jsem to ale radši zatajila, no - zatím).
Petra se vzápětí rozohnila: "A ta madam - d a r n e d a r (vztekle hláskuje) - mně ráno zavolala, že náš spratek má dalších neomluvených osmdesát hodin, o kterých jsem neměla ani šajn. A mě to tak rozhodilo, že jsem na ní zaječela - byly jsme přece obě domluvený na dvou ´nedostatečných ´, tak co furt hergot máte?"
"A jak to vůbec dopadlo, bylo to za čtyři nebo za pět?" - jsme zvědavé já i Anička, která mezitím pozapomněla na svou depku.
A protože i roztržitost je prý známkou začínající deprese, tak v tom jedu patrně už i já.
Včera ráno mi totiž z ledničky vypadnul igelitový sáček s novou plotýnkou na plynový hořák (na chalupu). I s účtenkou, všechno vzorně zabalené mým pečlivým manželem. Že by to nacpal do lednice on, tak to ani náhodou.
A tahle plotýnka, kovová, mě sekla přes nárt nohy, pěkně z půlmetrové výšky. No, znám tedy radostnější rána.
Když jsem se pak s mnoha šťavnatými výrazy belhala po kuchyni, přišla jsem si taky dost zralá. Zrovna tak akorát.
