Jak se nechat nakopnout

Už při narození mi život ukázal, zač je "toho loket." Tím loktem tehdy byla nějakou shodou okolností moje tetička Albína, neprovdaná sestra mého otce.

Dlouho jsem totiž s příchodem na svět otálela, takže babička - vesnická porodní bába babicí - mě tenkrát vytáhla poněkud přidušenou. Udajně na poslední chvíli.

A protože jsem měla silnou novorozeneckou žloutenku a váhu pouhopouhých 3,8 kg (na tehdejší naše rodinné poměry "ouplnej chcípáček přichcíplej"), vstrčila mě Albínka na strohý příkaz babičky do vyhřáté trouby kachlových kamen.

A jestli pode mnou pak jedna nebo druhá přitápěly, tak to nevím.

Ten den se totiž v těch kamnech topilo o stošest, protože v peci pod nimi se právě na svět klubalo šest nádherných zlatavých bochníků chleba.

Na rozdíl ode mě - podle těch dvou - kapánek nedopečené.

Chudák moje těžce zkoušená rodička. Ještě stačila za kuropění na chleba "zadělat" a pak velikým kopistem v díži promísit a bochníky "vyválet."

Potud rodinné zkazky. To, co následovalo, bych pro jednou přeskočila a soustředila se na hnusný dnešek.

Od rána poprchává a i na mě déšť padá a padá. Odporná chřipka (v zimě ani náhodou a teď tohle), která mě před 14-ti dny skolila, sice odtáhla, ale je mi pořád nanic. V noci se budím úporným kašlem a v "hodině vlka" (výraz mého alergologa), t.j. mezi druhou až třetí ráno si to svoje odsípám a odchrčím. Ráno pak vstávám celá mrzutá a rozvrzaná, bez energie a bez nápadů.

Přichází kamarádka Gita a chvíli na mě nevěřícně zírá. Hlavně na moje opary na dolním rtu. "Jak dlouho to máš? Koukej mazat k doktorovi, to není sranda. Víš přece, co ti našli před osmi lety? - "Nebo, kdy to vlastně bylo?" - pokračuje a hodlá se v tom mém "tenkrát" náležitě machťat.

Já ale ani náhodou. Jen si moc dobře pamatuji, jak mě tehdy, úplně zhroucenou, utěšovala: "Neboj se, já se o toho tvýho manžela postarám. Může jít ke mně. Spolehni se."

A to mě tenkrát tak nakoplo, že jsem se rázem přestala patlat (ve svém "in situ" - díky za ty dary) a přestala fňukat a utápět se ve zbytečném sebelitování.

Říká se, kamarád - taky rád. A co kamarádka?

Ta odchází pod mojí pláštěnkou - prší (nebo pod plachetkou?) a já mám sílu tak akorát přečíst došlou poštu - maily. Když kouknu na obrazovku vpravo dole, úplně ztuhnu. Nevěřícně čtu: "Myslete na své blízké! Nenechávejte nic náhodě. Pojistěte si svůj pohřeb. Levně a hlavně rychle, do dvacetičtyř hodin od zavolání s výraznou slevou."

" Kontaktní číslo zde!" - problikává na mě důvěrně tučný nadpis. Celý v náležitém černém, jak se sluší.

Tak to by snad pro dnešek stačilo. Tolik optimismu najednou.

Vzápětí volá náš dobrý známý. A jarým hlasem mi sděluje, jak celý den na mě myslí. Bla, bla, bla... Abych si na internetu udělala zajímavý test. Inteligenční. Kde mi briskně spočtou nejen moje IQ, ale i pravděpodobný datum mého odchodu.

Protože přihlouple mlčím, poněkud zbytečně až rozjařeně dodává: "No přece - tvýho odchodu na "Onen svět."

Když se mi vrátí hlas, bez sípání a kašle (a prosím - pak, že to nejde) vyrážím dech pro změnu zase já jemu: "Díky Pavle, už se tam s mým drahým asi 14 dní chystáme, oba dva. A fičíme hned zítra brzy ráno."

Onen svět - je totiž kousek od nás - moc krásnej lesík a roste tam plno hřibů.

Mezi námi děvčaty - domorodci tomuhle čarokrásnému místečku neřeknou jinak než " V prdeli."

A protože tam každoročně na houby jezdíváme, nemohu ani tvrdit, že jsem tam nikdy nebyla. Takže mě vlastně nemůže v mém věku hned tak něco rozhodit.

 

 

 

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Ludmila Ibehejová | pondělí 9.7.2018 16:44 | karma článku: 24,92 | přečteno: 559x