Už při narození mi život ukázal, zač je "toho loket." Tím loktem tehdy byla nějakou shodou okolností moje tetička Albína, neprovdaná sestra mého otce.
Dlouho jsem totiž s příchodem na svět otálela, takže babička - vesnická porodní bába babicí - mě tenkrát vytáhla poněkud přidušenou. Udajně na poslední chvíli.
A protože jsem měla silnou novorozeneckou žloutenku a váhu pouhopouhých 3,8 kg (na tehdejší naše rodinné poměry "ouplnej chcípáček přichcíplej"), vstrčila mě Albínka na strohý příkaz babičky do vyhřáté trouby kachlových kamen.
A jestli pode mnou pak jedna nebo druhá přitápěly, tak to nevím.
Ten den se totiž v těch kamnech topilo o stošest, protože v peci pod nimi se právě na svět klubalo šest nádherných zlatavých bochníků chleba.
Na rozdíl ode mě - podle těch dvou - kapánek nedopečené.
Chudák moje těžce zkoušená rodička. Ještě stačila za kuropění na chleba "zadělat" a pak velikým kopistem v díži promísit a bochníky "vyválet."
Potud rodinné zkazky. To, co následovalo, bych pro jednou přeskočila a soustředila se na hnusný dnešek.
Od rána poprchává a i na mě déšť padá a padá. Odporná chřipka (v zimě ani náhodou a teď tohle), která mě před 14-ti dny skolila, sice odtáhla, ale je mi pořád nanic. V noci se budím úporným kašlem a v "hodině vlka" (výraz mého alergologa), t.j. mezi druhou až třetí ráno si to svoje odsípám a odchrčím. Ráno pak vstávám celá mrzutá a rozvrzaná, bez energie a bez nápadů.
Přichází kamarádka Gita a chvíli na mě nevěřícně zírá. Hlavně na moje opary na dolním rtu. "Jak dlouho to máš? Koukej mazat k doktorovi, to není sranda. Víš přece, co ti našli před osmi lety? - "Nebo, kdy to vlastně bylo?" - pokračuje a hodlá se v tom mém "tenkrát" náležitě machťat.
Já ale ani náhodou. Jen si moc dobře pamatuji, jak mě tehdy, úplně zhroucenou, utěšovala: "Neboj se, já se o toho tvýho manžela postarám. Může jít ke mně. Spolehni se."
A to mě tenkrát tak nakoplo, že jsem se rázem přestala patlat (ve svém "in situ" - díky za ty dary) a přestala fňukat a utápět se ve zbytečném sebelitování.
Říká se, kamarád - taky rád. A co kamarádka?
Ta odchází pod mojí pláštěnkou - prší (nebo pod plachetkou?) a já mám sílu tak akorát přečíst došlou poštu - maily. Když kouknu na obrazovku vpravo dole, úplně ztuhnu. Nevěřícně čtu: "Myslete na své blízké! Nenechávejte nic náhodě. Pojistěte si svůj pohřeb. Levně a hlavně rychle, do dvacetičtyř hodin od zavolání s výraznou slevou."
" Kontaktní číslo zde!" - problikává na mě důvěrně tučný nadpis. Celý v náležitém černém, jak se sluší.
Tak to by snad pro dnešek stačilo. Tolik optimismu najednou.
Vzápětí volá náš dobrý známý. A jarým hlasem mi sděluje, jak celý den na mě myslí. Bla, bla, bla... Abych si na internetu udělala zajímavý test. Inteligenční. Kde mi briskně spočtou nejen moje IQ, ale i pravděpodobný datum mého odchodu.
Protože přihlouple mlčím, poněkud zbytečně až rozjařeně dodává: "No přece - tvýho odchodu na "Onen svět."
Když se mi vrátí hlas, bez sípání a kašle (a prosím - pak, že to nejde) vyrážím dech pro změnu zase já jemu: "Díky Pavle, už se tam s mým drahým asi 14 dní chystáme, oba dva. A fičíme hned zítra brzy ráno."
Onen svět - je totiž kousek od nás - moc krásnej lesík a roste tam plno hřibů.
Mezi námi děvčaty - domorodci tomuhle čarokrásnému místečku neřeknou jinak než " V prdeli."
A protože tam každoročně na houby jezdíváme, nemohu ani tvrdit, že jsem tam nikdy nebyla. Takže mě vlastně nemůže v mém věku hned tak něco rozhodit.
