Husa tří vůní martinská a ta druhá - u psí boudy

Už je to tady. Podzim, plískanice a pár dnů po Martinu. Zase nepřijel na bílém koni. Alespoň ne u nás v Čechách. Po ulicích jen odřené nosy a zababušené hlavy. Konec prosluněného podzimu. Připravme se jako vždycky prostě na zimu.

"Holka, holka, nevytahuj po Martinu ňákou husu. Zase už jdeš s křížkem po funusu." To by mi řekla moje drahá babička. A tím i jaksi připomněla, že Martina bylo před dvěma dny, v pátek.

Jenže, když vypadne internet, nejde napsat všechno hned. A tak píšu to, co mělo být vlastně už v pátek. Dnes v neděli, kdy je ostatně taky svátek.

Tuhle husu trojí vůně se má prarodička naučila u strejdy rychtáře v nedaleké obci. Kam šla za kuchařku. Anebo spíš za služku, když musela vypadnout z domova po smrti matky. Její čiperný tatík se totiž po roce nezbytného smutku fofrem oženil. S mladicí. A svých deset potomků vypargašil hodně rychle z domu. Aby zplodil dalších deset dětí.

Ale k té huse. Když chcete mít blaho v břiše a pak hlavně v puse, dáte do osoleného a pokmínovaného opeřence: jablko a půl kila bůčku. Husa pustí šťávičku a bůček pustí zoft.  A hned máte tři rozličné vůně

A jak říkávala moje babička a potažmo - že by po ní - i pan Troška: "Je to prostě nebe v hubě."

Takže o Martinu vždycky u nás byla: k obědu husa a k večeři bůčíček. S rozpečeným jablíčkem to byla hned trojí vůně. A trojí dobrá chuť.

Když jsem u té husy u psí boudy, tak ta byla taky celá zlatá. Křupavoučká, právě vytažená z trouby. A jak překrásně voněla.

Jenže tenkrát na Martina došlo mezi rodiči k výměně názorů. Na čipernou sousedku, házející často po mém fešném otci okem. Nejen okem, ale i kyprým bokem.

A tak moje nešťastná rodička, jindy mírná jako ovečka, hodila. Tu upečenou husu. A dost nešťastně, přímo před psí boudu. I s pekáčem a vší tou vypečenou dobrotou.

Jestli chtěla trefit tatínka, tak to mně není známo. Byli jsme s bratrem totiž v ten moment na dvoře, když kolem nás pečínka prosvištěla. A tak se nám podařilo urvat právě včas obě křupavoučké nohy.

Dobře se měl ale hlavně náš statný vlčák. Jindy poslušen svého pána, nenechal mu tehdy ani kostičku. A celý týden pak hltavě pil jenom vodu.

Jestli i rozzlobený tatínek odešel tenkrát popít do místní hospůdky, to už si s bratrem nepamatujeme. Jen to, že s martinskými husami moje maminka rázem skoncovala. A od té doby lstivě pekla na Martina jiné opeřence.

On totiž takový krocan hodně váží. A i vlčák by s ním měl velikou práci. Vlastně by se do té boudy oba dva nevešli.