Jó, dokud není holka v rozpuku, tak má pokoj od všetečných řečí a pak hlavně od kluků. Když to ale jednou začne, to pak jenom zírá. A někdy nad svým vzhledem ba i slzu stírá.
Bylo to někdy na základní škole, vidím to vlastně jako dneska. Dny pro mě tehdy ještě byly zalité sluncem a hlavním středobodem pak jen učivo a pochvalné hodnocení kantorů. A vzápětí se to stalo.
Ze dne na den jsem přestala vypadat jako dlouhé žehlicí prkno. Zepředu i zezadu. Najednou mi nestačilo krásné vysvědčení a začalo mi hrozně vadit, jak vypadám. A začala studovat. Nikoliv učivo ´v předstihu´, jak jsem dosud činívala, ale svůj vzhled. I jízda na kole do dva kilometry vzdálené školy mě rázem přestala těšit. A černé vlasy s pěšinkou a sponkou jsem si začala natírat cukrovou vodou. Aby nevlály a držely "tvar" - rada od tehdy značně životem protřelé kamarádky.
Navíc jsem zpozorovala další hroznou věc, pihy na nose. A začala je denně sledovat a počítat. K mému úděsu jejich množství narůstalo přímo geometrickou řadou. Matně vzpomínám, že jsem si tehdy ve své pomatenosti vedla něco jako statistiku jejich výskytu. S podrobnou tabulkou a grafem, tak jsem byla zoufalá.
Ty pihy mě doháněly k naprostému šílenství. Takže jsem si tajně na noc plácala na obličej matlaninu z hladké bílé mouky, abych se ráno probouzela pevně přilepená k polštáři a peřině. Druhá ´dobrá´ rada rádoby zkušené spolužačky.
Jednou večer za mnou ale nečekaně vtrhla babička a příšerně se lekla. V kuchyni pak na mé rodiče vykřikovala: "Málem mě ranila mrtvice, když jsem tu naší ´šejdl´ uviděla." "Jako smrtka, fujtajbl, málem mě uhranula." Takže i bělicím maskám bylo po několika rázných pohlavcích odzvoněno.
A pak se nad mým zoufalstvím smilovalo snad i všemohoucí nebe. V časopisu (asi Vlastě) na hlavní stránce stálo: "Pozor, pozor, rada nad zlato."
" Všem spanilomyslným paním a dívkám nevyjímaje."
"Paní, dívky ba i slečny - Váš úspěch bude jedinečný - když se naším pudrem natřete - za měsíc krásná budete!"
A nad tím vším se skvěl palcový titulek: "SAPOPUDR ´MYJAVA´, každá kráska uznává!"
Pak následovaly dva obrázky. První - šokující - s pihatou pidlookou dívčinou. A druhý - zázrak - s jasnookou kráskou se zářící bělostnou pletí.
Pidlooká jsem tedy rozhodně nikdy nebyla, to tedy ne! Takže?
Mé noční sny začaly být rázem kouzelné. Plné roztodivných krabiček sapopudrů, plujících na bílých obláčcích. A já se těmi vidinami opájela a opájela a plula s nimi řekou na vlnách štěstí. Bez všech těch hnusných pih, jak jinak.
Reklama zaútočila a zakousla se mi do týla.
A tak jsem nelenila. Našlápla kolo a s mladší kamarádkou Alenou (ale jinak mým poradcem) vyrazila do nedaleké místní drogerie. Pamatuji si, že v ten den před dragstórem postával ´asi´ učeň v šedém plášti a ulízanými vlasy. Na můj dotaz ohledně sapopudru si dlouho pročesával svou mastnou ozdobu a očividně nevěřícně na mě civěl.
Když jsem svou žádost zopakovala asi po třetí, fistulkou a celý rudý zaskřehotal: "Sapopudr Myjava? To myslíte jako - hrubý nebo jemný? Na vany nebo na umyvadla?????"
Tak na tohle nebylo co dodat.
Obě dvě nás sklátil příšerný záchvat smíchu a nevím ani jak jsme vypadly ven. Kde jsme se dlouho svíjely v úplných křečích málem do úplného bezvědomí. A jak jsme tenkrát dorazily domů, to si už nepamatuji. Ještě dlouhá léta nám oběma stačilo, aby některá z nás řekla "sapopudr" nebo "Myjava" a bylo o legraci postaráno.
Pak za pár dní při hodině kreslení mi spolužák udělal obrovskou kaňku na mou perokresbu starého zadrátovaného kastrólu. A zašeptal:" Máš tak překrásný pihy a ty tvoje oči..."
A tak jsem se celá radostná i s těmi pihami vrátila zpátky ke svým knihám a učebnicím. Nadlouho a vlastně - napořád.
Jen s Alenou se už nemám čemu smát. Jezdí si na kole tam někde nahoře beze mě po úplně jiných cestách. Asi jí nechybím, ale ona mně často. A nejen ona.
