"A nehne se a nehne se..." - a tím včerejší esemeska od mojí kamarádky končí. Když mi pak do mobilu přijde vzápětí dvakrát totéž, začínám si o Věrku dělat starost.
Že by se jednalo o jejího manžela, tak to předem vyloučím. Karel není a nikdy nebyl žádný rošťák, natož syčák. Po výměně obou kloubů znovu čile poskakuje a sebemenším poklekům se zásadně vyhýbá.
Prší a prší, takže jako náplast na chmury se pokouším mrknout na došlé maily.
"Nedaří se nám zprávy načíst," bliká na mě rozverně obrazovka. A tak na Seznamu - přes grafy a tabulky dalších pozitivních, všemožné havárie a tunelování - se alespoň snažím naladit na lepší vlnu. S úsměvem jde všechno líp, jen ho vydolovat. Myslím ten úsměv.A tak sáhnu po časopisu.
"Horoskopy, to bude ono," napadne mě. Pod znamením Střelce čtu: "Máte spoustu energie, snad i nápadů. Ke kýženému cíli však nevedou a tak se dnes raději vůbec do ničeho nepouštějte."
V ten moment volá Věruška: "Tak mi před týdnem ten rošťák mobil kleknul a dneska naskočil... Jedeme z Klatov, můžeme na kus řeči?"
Aby ne, vždycky s nimi pookřeju. Když odjíždějí, Karel se, jen tak mimochodem, zmíní o pohřbu našeho společného známého: "Víte, chtěl jsem mu před čtrnácti dny zavolat a neudělal jsem to. Teď mě to mrzí. A jestli budu mít takové tušení ještě někdy příště, tak určitě zavolám."
Podívá se na mě a jakoby četl moje myšlenky, rychle dodá: "Vám ale budu radši psát."
A já chci jen říct: "Ať už něco tušíme - nebo taky ne - nezapomínejme si občas zavolat nebo napsat něco hezkého. Určitě nám všem bude o moc líp."
