Během života všichni posloucháme nějaké ty rady. Ať chceme nebo nechceme. Děláme to všichni. A tak rady nejen přijímáme, ale i rozdáváme.
Rady bývají vítané, občas nevítané a někdy praštěné. A i když se jim podvědomě bráníme, za pár let je mnohdy v různých obměnách opakujeme. Až když se nás někdo zeptá: "A proč, prosím tě?" Teprve tehdy pochopíme, s čím jsme se to celý život vlastně trmáceli.
Úplně nejstrašnější pak bývají zaručeně dobré rady. Od kohokoliv. Někdy totiž ovlivní náš další život.
Například kamarádku Alenu jako malou holčičku maminka často varovala. Prostě jí radila. Ať nikdy nečichá ke květinám. Že jí z nich může vletět do nosu včela. A z toho nosu že se jí dostane třeba až do mozku.
S odstupem let jsme se tomu s Alenou často smály. Ale kamarádka si ono varování z dětství patrně zapamatovala. A květinové dary od nápadníků zásadně odmítala. Pak měla velkou lásku. A tenhle skoro ženich jednou uviděl, jak jeho pugét hází do popelnice. A rázem bylo po lásce.
Těm poslední radám se v mé rodině obzvláště dařilo. Nejvíc jich pak (směrem ke mně) vysílaly mé dvě osudové ženy. Maminka a babička.
Ale hodně praštěné rady mi v dětství dával i můj o tři roky starší bráška.
Jeho oblíbené bylo: "Dávej bacha na pavouky, zakousnou se tě do dlaně a sežerou pak celou ruku."
Někdy byl ke mně laskavý: "Možná, že ti okoušou než prsty." Když jsem ale málo vřískala, přitvrdil: "Znám kluka, kterýmu ohlodali ruku až k samýmu rameni..."
Nebo: "Pozor na uchavce, lezou v noci lidem do uší. A pak do mozku."
Takže, uchavec nebo včela. Bylo to v podstatě jedno.
S postupujícím létem jsem pak bývala silně nervozní a v noci, s baterkou pod polštářem kontrolovala, co se kde šustne.
Jednou jsem zaslechla z kuchyně maminku: "Proč se ta holka (já) pořád vyptává, kdy už konečně bude zima?" Byla jsem ale charakter a bráchu nenapráskala.
Babička mi zase radívala: "Nikdy nestrkej prst do pupíku, už ho nikdy nevytáhneš."
Její oblíbená rada pak byla: " Na veřejném WC nikdy nepoužij první kabinku. Lezou tam všichni. A navíc tam poběhlice chodí zvracet."
A při těch poběhlicích se tvářívala hodně výhružně, naznačujíc odplivnutí.
Z doby mé mladosti mám pak v paměti uloženou jednu maminčinu radu: "Vždycky, když nám budeš telefonovat, popiš úplně přesně, kde jsi. A hlavně odkud voláš."
Dobře, když mi bylo nějakých těch patnáct, šestnáct, sedmnáct - mělo to možná nějakou logiku. Navíc chápu, že po několika extempóre s přepadávači měla moje rodička o mě docela obyčejný strach. To jako kdyby se na mě v telefonní budce (za bílého dne) vrhnul nějaký vraždící maniak. Dovedu i pochopit, že hlavně potřebovala vědět, kde mě zamordovanou najde.
Jenže, i když už jsem měla svého statného ochránce (manžela), rady neustávaly. A tak, i v pětatřiceti probíhaly naše telefonáty takto:
"Jak se máš, maminko?"
Jsem ale rázně přerušena: "Odkud voláš, popiš přesně, kde jsi."
"Ale mami, já jen chci..."
"No, ty snad neslyšíš. Popiš přesně, kde jsi..."
"Ach jo, doma, v bytě, kde bych asi tak byla..."
A teď jedna rada z mého dětství. Patrně nejmilejší. Dala mi jí paní učitelka ještě na základní škole, když mi bylo asi osm let: "Lidunko, každý den prohoď alespoň pár slov se svým andělem strážným. Sedí ti na levém rameni."
Neměla jsem důvod jí nevěřit. A s kamarádkou Alenou jsme o tom občas rokovaly.
I když - žádného okřídlence jsme nikdy neviděly.
No a před pár dny jsem byla po roce na kontrole u své paní doktorky, neuroložky. A ta mi říká: " Máte levé rameno o něco níž než to pravé."
A tak, že by rady, které jsou mnohdy nesmyslné, byly někdy i pravdivé?
Omlouvám se, zvoní mi mobil.
A pak bych i já měla zavolat.
Jen se mi na druhé straně asi nikdy už neozve: "Odkud voláš, popiš přesně, kde jsi..."
Přímou linku do nebe totiž ještě nikdo nevymyslel.
