Den jako pestrý navlečený korálek

Některé dny jsou jako barevné korálky, na jedné šňůrečce navlečené. Pěkně jeden za druhým. A poklidně si plynou. Jen tak. A ty jiné - škoda mluvit. Přeškoda.

Co se mi dneska ještě asi přihodí. Tak tohle mi táhlo hlavou v kalném únorovém ránu na zastávce tramvaje. Jedu k zubaři a to poněkud narychlo. Zaspala jsem budík (blbec) nezvonil. Takže to mám na koho svést. Že jsem ho (mobil) předchozí večer nepřepnula na zvonění je ovšem moje vina. Patrně to bude tím Němcem.

Není to poprvé, budu s tím muset něco dělat. Asi cvičit. Tělo tedy ani náhodou.

Na ostrůvku je ukázkově přecpáno. Najednou do mě někdo odzadu prudce vrazí. Neznámá babizna, ale určitě mladší než já. S nákupní taškou, kdysi (za socialismu) zvanou RVHP. Pro mladší ročníky (ty ´sametové´) malá vysvětlivka: "RVHP = ráno vyjedu, ho..o přivezu." Tak to tehdy - "bejvávalo."

Baba Jaga, kulhající podél mého pravoboku, mi do ucha (na které náhodou ještě slyším) zachrčí: "Uhněte, no vy, co tak čučíte." A s opovržením po mně ještě hodí: "No vy, s tim vašim kožichem. Ste tady rozcapená po celym vostrůvku! Jeden se pak nemá kam vyhnout."

Roztahovat se není radno kam, všude se přetlačuje školychtivá mládež. Ale to čarodě nevadí. Moje maličkost (velikost) očividně ano. Uklidní mě, že si baba hned vzápětí troufá i na v protisměru přijíždějící tramvaj. Která je mnohem, mnohem korpulentnější než já. Taky jí hlasitě nadává. A to o hodně víc´ než mně, hrozíc na ní holí.

Takže jsem vlastně protentokrát dopadla dobře. Jedubaba mi klidně mohla taky jednu fláknout.

V zubní ordinaci mi mladý fešácký pan doktor snímá otisky. Stále není spokojený a mě asi po třetím pokusu chytí do nohy děsná křeč. Přehazuji proto rychle levou přes pravou. A nechtěně kopnu zdravotníka, skloněného nad košem, do hlavy. Pěkně a přímo doprostřed čela. Kdyby se dalo říct na komoru, znělo by to daleko, daleko líp.

Jsme z toho oba zaskočeni, já ale víc´. Mám snahu se omluvit, ale jen s vytřeštěným jedním okem prskám a bublám. Druhé oko mám totiž tou modelínou zalepené.

Bublá ale i sestřička (smíchy), odstraňujíc mi snaživě formelu z obličeje. Čekám, kdy vybuchne a já s ní. Takže ordinaci opouštím poněkud nakvap.

V tramvaji se mi zdá, že na mě lidi potutelně zírají. A usmívají se. A tak začínám mít konečně dobrou náladu.

Doma mi otevírá manžel a řehtá se: "Proč máš ten zelený pleskanec na tváři. To jsi tak chodila venku?"

Když si představím, že jsem (ozdobená kecancem, zato ale v kožichu) rejdila dopolední Plzní, začnu se smát. Na celé kolo.

A tak dávám za pravdu rčení, že: "Každý den bez smíchu je zbytečným dnem."