"Kam slunka boží tvář se lije, pít bude se a pilo, pije, že všechno pije - každý ví - a já mám být snad střízlivý ?" (Od básníka, jehož jméno mi uniklo, ale citát jsem si kdysi dávno poznamenala).
Nevybízím výše uvedenou citací ke "konzumaci" jako takové, to ani náhodou. Jen k tomu, že duše i tělo potřebují potravu. A tak s kamarádkou Terezou vyrážíme (letos vlastně prvně) do jedné plzeňské odpolední vinárny. Každá s novou knížkou v kabelce (náš lety fungující rituál), kterou si vzájemně vyměníme, abychom se v tom vezdejším slzavém údolí trochu povzbudily.
Povzbuzení těla připadá tentokrát na mě a tak kromě vídeňské kávy požádám o nějaké dva míchané nápoje s ledem. Mladičká barmanka mi okamžitě nabízí celou řadu lákavě znějících sorbetů, flipů, fizzů a kdovíčeho ještě.
Nestačím zírat a kdyby jen zírat, skoro jí nerozumím, ševelí nad mou hlavou takovým tím tichým, zastřeným hláskem. Protože vidím, že začíná být ze mě malinko netrpělivá, požádám o (pro mě) exoticky znějícího perona (něco takového zaševelila) s kapkou brandy. Když vidím, jak na mě nechápavě kouká, pokusím se o vtip a s troškou světáckosti v oku (!) dodám: "Klidně k tomu argentinskému Perónovi kápněte i trošičku jeho milované Evity."
Proč jsem to řekla, nevím - asi nějaké hnutí mysli, což se mi občas stává.
Teď pro změnu zase nerozumí dívenka, i když neševelím. Patrně o Argentině, natož o nějaké Evitě, nikdy neslyšela. A tak se s významnými pohledy směrem ke mně radí s fešným kolegou. Ten přispěchá k našemu stolu a je rázem v obraze: "Míchaný aperol s ledem?"
Nápoj byl nejen výtečný, ale i nádherně vypadal. A když v něm skrze široké okno zajiskřily paprsky zapadajícího sluníčka, nebylo co dodat. A ve mně to vzápětí evokovalo příhodu z lázní, kde jsem byla před několika lety po operaci páteře.
Stála jsem tehdy u švédského stolu a čekala na svou oblíbenou ranní dávku černé kávy, když se za mnou ozvalo: "Dáte si se mnou štamprdli vínka, co vy na to?"
Mírně mě to vykolejilo. Postarší lázeňský švihák totiž z lahve, stojící mezi worcestrem, sójovkou a jinými dochucovadly, nalil dvě vrchovaté sklenky (na čaj) a s rázným přiťuknutím: "Na zdraví, ať slouží" na jeden zátah do sebe nalil onu načervenalou tekutinu.
No, vínko to tehdy nebylo - Acito Vino di Rosso byl totiž vinný ocet.
Takže - na zdraví - ať slouží! A hlavně - na dobrou náladu!
