Autoškola, kterou jsme s mužem kdysi společně absolvovali, byla pro mně dost hrozným obdobím. Vlastní auto jsme v těch 70-tých letech ještě neměli,
jsme v těch 70-tých letech ještě nemělitakže systém spojka - brzda - plyn (a to ostatní) byl pro mě španělská vesnice. Ne tak pro manžela, který IHNED všechno pochopil. Na rozdíl ode mě.
Pracovní doba mi končívala o půl hodiny dříve než jemu A tak jsem to byla já, kdo v příšerné dopravní špičce projížděl s instruktorem
křižovatkou kolem plzeňské Práce ke Škodovce. Tam muž nastupoval.
Za volantem jsem obvykle připravila učitele mockrát málem o rozum.
Nevím, jak ostatní ženy. Ale většinou krčily rameny, že v autoškole neměly potíže. A pak jsem je obyčejně po letech přistihla, že si na auto sáhnou, jedině když ho umývají.
Mluvím pouze o ženách "mé generace", ne o dnešních šikovných řidičkách. Které se snad rodí s volantem v ruce.
Ten MŮJ je vlastně poklad, že ze mě nakonec vychoval zdatnou řidičku. Ale to předbíhám, o tom někdy později.
Když k nám tehdy u Škodovky přisedal, vládlo v autě obvykle mlčení, přerušované mými vzlyky a "kristepane" instruktora.
V té době jsem sice dobře slyšela, ale učitelovo "humlhlu" - značící vlevo či vpravo mě absolutně vyvádělo z míry. Navíc - ze zastavování
v kopci, couvání, odbočování, křižování tramvaje a hlavně mávajícího příslušníka v křižovatce (panebože) - jsem mívala smrtelnou hrůzu.
V noci jsem obvykle řešila složité dopravní situace a nadskakovala při prvním zařvání budíku. A odjížděla z narvané křižovatky.
Tu křižovatku jsem ve snu pravidelně ucpávala já. Kdo jiný.
V té době jsem také výrazně zhubla.
Při jedné z prvních jízd jsem dostala úlisný příkaz. "A teď vezmeme benzin."
Na můj dotaz : "To jako já?" reagoval instruktor zasyčením. "Vy, kdo jiný."
A tak jsem zaposkakovala k pumpě s nerudnou obsluhou a snažila se vyrvat kolečko, kterým se tehdy nádrž uzavírala.
To kolečko se stalo na dlouhou dobu mou posedlostí. A tak jsem čerpala PHM (pohonné hmoty) jedině dle vzhledu pumpaře. Vypadal-li laskavě, tankovala jsem. Rozumějte - otevřel a zavřel KOLEČKO. Když ne, se zaťatými zuby a tichou modlitbou obvykle pokračovala.
Ženy - pumpařky, jsem tehdy ze zásady míjela. Nebývaly ke mně zrovna laskavé.
Jednou, po boku manžela, jsem takhle obkroužila pumpu a plynule pokračovala. Obsluha se mi totiž jaksi "nezdála."
Na dotaz mého drahého, co bych dělala, když by mi došel benzin, jsem odvětila: " Asi bych si někoho stopla."
K tomu jednou večer u lesa v Holýšově ale skutečně došlo. Vezla jsem příbuzné z nějakého pohřbu, když si naše autíčko zaposkakovalo, zachrochtalo a v kopci zastavilo.
Teta se strýcem tehdy nestačili zírat, jak rychle osádka kolem jedoucího auta vyhověla mé prosbě.
Moje švagrová, bratrova sestra, je výborná řidička. Noc před složením jejích zkoušek u nás spala. A já, tehdy už dávno zocelená, jí vyděsila
přímo k smrti. Líčením své závěrečné jízdy.
Měli jsme s mužem už za sebou testy - já za 100 bodů (důležité). A v předvečer zkoušky projížděli ulicemi Plzně, po silnici kolem tehdejší FN Bory. Instruktor si dokonce pochvaloval, jaká jsem už konečně šikovná. A to neměl dělat.
V den zkoušky bylo mlhavé, listopadové ráno. U auta jsme se tedy sešli. Já s manželem, učitel se žlučníkovým záchvatem a malý, očividně
k řidičkám nedůvěřivý příslušník. A právem nedůvěřivý, jak se během několika chvil ukázalo.
Jela jsem jako první. Svižně. Učitel nešetřil chválou, můj drahý se usmíval a zkoušející mlčel. Když jsem hodlala vjet na silnici k nemocnici,
nevšimla jsem si změny dopravní značky. Fatální změny.
V noci lstivá dopravní policie, nebo kdo to vlastně dělal, změnila vedlejší silnici na HLAVNÍ. A já, jedoucí tuto trasu snad po dvacáté, jsem si toho jaksi nevšimla.
Před uvedenou značkou jsem PŘEŘADILA (učitel mě chválil v domnění, že zastavuji). To neměl dělat. Místo DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ jsem se vřítila na "čtyřku" pod právě přijíždějící nákladní auto s vlekem, plným písku. Hrůza.
Instruktor se zježenými vlasy stál na brzdě a tak naše autoškola zastavila jen pár centimetrů od místa nehody.
No - vyučující byl na infarkt, příslušník se třásl, manžel byl smrtelně bledý a já? Okamžitě jsem musela usednout na zadní sedadlo, zkoušku nesložila a jízdu s úspěchem dokončil (jak jinak) pouze manžel.
Musím dodat, že řidič dotyčného náklaďáku řval na mě tehdy strašlivé nadávky, které nelze opakovat. A oprávněně.
Ještě ten samý večer odvezli instruktora s akutním záchvatem na okamžitou operaci žlučníku. A zkoušející dopravní policista nechtěl dlouho o mém opakování ani slyšet. Nakonec rezignoval.
K mému reparátu se dostavil osobně, nedůvěra z něj přímo čišela. A já se prakticky celou jízdou PROPLÍŽILA.
Každou značku jsem zkoumala téměř lupou a vůbec nedbala na jeho pokyny. Abych přidala. To jako rychlost.
Instruktor byl už po operaci žlučníku a tak byl konečný úspěch vlastně dvojnásobný.
Pak jsem asi rok jezdila velice opatrně, po boku manžela. A poslouchala. "Přeřaď, přidej, uber, zaboč, couvni...." A tak stále dokola.
Až jednoho dne jsem se sama, se svými dětmi, vydala na chalupu. Stále častěji a častěji.
A měla jsem - a mám - vlastně stále na paměti tu fatální chybu při závěrečné zkoušce. Kdy nade mnou stál snad anděl strážný - ovšem kromě instruktora, urputně šlapajícího na záchranou brzdu.
