Nebudu nijak rozverná, na to ještě v těchhle dnech (a i v dalších a dalších týdnech) nemám a mít ani nebudu. Myslím tím jen, co lze provozovat - bez další újmy na zdraví - po operaci páteře.Té mojí, dubnové, jak jinak.
Po strastiplném říjnu, pak lednu a únoru jsem si začala myslet, jak by bylo báječné, kdybych byla třeba kapánek bezpáteřní. Protože ta moje mi dávala už dlouho jaksepatří zabrat. Pobyty v nemocnici se střídaly s pravidelnými kolapsy, úplně příšernými, kdy jsem lezla po zemi.
A tak jsem s úlevou vyslechla konečný verdikt - operace.
Nastupující jaro mě pak v březnu shledalo skrčenou a plouhající se po všemožných laboratorních a jiných vyšetřeních. Prosvícená a zrentgenovaná na těle i na duši, včetně zubů, jsem nadskakovala při každém zazvonění telefonu, očekávajíc přímo zoufale termín nástupu do plzeňské FN.
Brzy se totiž všechno o mém trápení rozkřiklo a můj mobil začal být přesycený všemožnými vzkazy od příbuzných, přátel a známých. Většinou laskavých a povzbuzujících, to tedy ano. Ale nechybělo ani:
"Holka zlatá, mě taky bolí záda a kdeco. A nikam nelezu, dokonce na operaci, nebuď blázen". No, blázen jsem už v té době málem byla, to je tedy fakt.
Anebo: "Proč nezkusíš ten novej kosmodisk, mně teda pomáhá, operovat j á bych se tedy nedala, n i k d y", byla další povzbuzující SMS.
Jedna z mnoha zaručených rad byla: "Můžu ti opatřit výbornou mast, za necelých 2.700, je to úplně výbornej grém (ne krém) - a pro tebe i se slevou."
"Jestli mi někdo ještě řekne nebo napíše, že ho t a k y b o l í z á d a, začnu vraždit" - ječela jsem na manžela, který všechno trpělivě (zatím) snášel.
Vrcholem pak byla asi tři dny před mým nástupem návštěva jednoho kamaráda (mého ne, to ani náhodou), který směrem ke mně bodře zahlaholil: "To Honza, můj známej, je taky po operaci páteře a stejně musí furt brát děsný drijáky "- o těch, co jsem užívala byla před chvílí řeč. "A navíc si dál lepí opiátový náplasti, který ty tak nesnášíš..." - taky o tom byla řeč.
V té následující bezesné noci jsem jen zoufale plakala do polštáře a zdály se mně rozverné sny, o uříznuté noze, embolii a dalších příšernostech, které ani nechci pojmenovat.
Moje kamarádka, ta z nejmilejších, byla další den naopak velice laskavá: "Budeš zase jako rybička, uvidíš" - a své sdělení doplnila výčtem asi dvaceti lidí, kteří si po zákroku vesele poskakují.
Když mě pak třetí den po operaci celá bledá a se slzami v očích navštívila, zavzlykala: "Já o tebe měla holka moje zlatá takovej strach. Mí dva známí totiž skončili úplně špatně a já tě nechtěla vyděsit."
No, tak to bylo třetí den - a já jí na oplátku potěšila, jak mě už ten druhý den přelaskavé sestřičky postavily (bylo jich na mě pět, dvě mě držely z každé strany a jedna velela) a já celá šťastná ušla s jejich pomocí první tři kroky tam a zpět. Bez bolesti.
Abych to ale s tím optimismem (a šílícím jarem v zádech) nepřehnala, tak šest týdnů musím jen ležet (rovně a v "ose"), chodit a sem tam krátce sedět. Velmi, velmi krátce, jen pár minut.
Ještě něco podstatného - mezi ten nejzajímavější zážitek "ležmo" - kromě po tři první dny nezbytných životních potřeb - patří čištění zubů s následným vyplivnutím pasty a vody. Vleže a rovnou za krk, kam jinam.
A navíc pak, zkuste "ležmo" nebo v chůzi psát na počítači. Já sice stojím, ale není to nic moc, to mi tedy věřte.
Takže, krásné jarní dny Vám všem a snad i já konečně vskočím do těch letních - anebo podzimních. Uvidíme.
