"Cestou necestou" to jsem si málem zpívala tuhle v podvečer, i když do zpěvu - a ani do skoku mi nebylo.
Jedu rychlíkem z návštěvy dcery v Praze. Nebo je to pomalík? Máme zpoždění zhruba půl hodiny, když nám průvodčí rozverně oznamuje, že : „Se to může i malinko protáhnout.“
V kupé je veselá nálada – no, zatím.
Do Plzně dorážíme s konečným zpožděním pouhé jeden a půl hodiny.
„Ouha,“ vyděsím se, protože poslední přípoj z Klatov mi patrně ufrnkne.
Vyděšená ale nejsem sama, rozverná nálada je rázem ta tam.
Ptám se průvodčího, jestli na nás bude přípoj v Klatovech čekat. Na to on: „Vy jedete kam?... To se přece dá dojít z Klatov za slabé dvě hodinky pěšky.“
Je deset večer a venku tma. Baterku nemám a když požádám toho dobrého muže o čelovku, zírá na mě dost vyděšeně.
„Tak zkuste taxíka,“ rozzáří se na mě konečně.
Opáčím, že mám asi padesát korun na hotovosti a kartu že asi taxíkář nevezme. Železniční panáček propadá panice: „Pošlu rychlý telex do Klatov, aby na vás přípoj počkal.“
Nejsem sama, kdo propadá panice. Já jsem na tom ale ještě dobře. Starší manželský pár - oba s francouzskými holemi vypadá hodně vyděšeně. Míří totiž až do Železné Rudy.
Přípoj na nás nakonec počkal. Jen lidé v lokálce vypadali poněkud zuřivě. Čekali na nás totiž po celou tu dobu.
A já si myslím, že rychlíkem hned tak nepojedu.
