Ach ta domluva...

Domluvit se mezi sebou, tak to je to, oč tu běží - bez domluvy (mezi sebou) dosáhneme totiž dohody a smíru opravdu jen "ztěží." Buď jsem to někde četla anebo si to vymyslela, to už nevím, ale věřím tomu.

Měla jsem narozeniny a hned od rána mi chodily esemesky a zvonil mobil. Těch SMS bylo hodně, i když ne tolik, jako dřív - zamlada. Pár kamarádek mi totiž letos zemřelo a i jedna (ke všem svátkům a narozeninám veršující) sestřenka, o celých pět let mladší než já.

Od manžela jsem dostala velkou pusu a ještě větší los, na který jsem nevyhrála. Kupodivu. V širší rodině totiž patřím mezi trapně vyhrávající jedince, takže to sama beru skoro jako samozřejmost.

Před lety na plese jedné plzeňské banky jsem dokonce vyhrála první cenu. Stodvacetikilové prase. Bylo, pravda, kapku přerostlé, ale ty lukulské hody, co následovaly. A té závisti i v nejbližším příbuzenstvu... No, nebudu to rozvádět, už je to přes dvacet let.

S tím prasetem to ale nebylo jen tak. Jaro si tenkrát v tom březnu kapku přichvátlo a teploty vyskočily na pár dní přes 25°C. Takže jsme rychle zakoupili velký mrazák, protože Nerudovské "Kam s ním" bylo rázem velice aktuální.

Když jsem pak do zemědělského podniku, který výhru bance dodal, volala, dělali si ze mě legraci, že cena zatím běhá po výběhu a že si jí mám přijít odchytit. No, běh nebyl nikdy mojí doménou, ani v hodinách tělocviku, natož za nějakým prasetem. A místní agronom, nebo kdo to vlastně u telefonu byl, úplně ječel nadšením, jak mě nachytal. Nechala jsem ho při tom, protože po takové výhře jsem si mohla dovolit být kapánek laskavá.

Jela jsem tam tehdy sama, sice s oběma dětmi, ale bez manžela. Ostatně, tak jako vždycky, když u nás k něčemu došlo. Můj drahý musel - odjet na nějaký dávno naplánovaný zápasnický turnaj bůhví kam. Asi do Německa nebo do Polska, už nevím. S tím, že se vrátí až v úterý. "A pak ti pomůžu," dodal vesele. V úterý, při těch vedrech, panenko skákavá.

"Ty to zvládneš, jsi přece holka šikovná," ubezpečil mě vzápětí a odfrčel. Zapomněla jsem za ním jen zaječet, jak jsem ráda, že mi tu nechal alespoň auto a že se proto nemusím s tím divočákem plazit na zádech jako nějaký Bivoj. Naše auto totiž sloužívalo jeden čas  jako dopravní prostředek zápasníků, dokud jsem se nevzbouřila a nezačala jezdit sama.

Když jsem tenkrát dorazila na místo určení, nestačila jsem zírat. Na vysokém trámu visely na hácích dvě velikánské půlky a pod nimi lavor s vnitřnostmi, kýbl s krví a další se střívky.

Obrovský řezník měl nejen mohutné svaly, ale i laskavé srdce a tak mi všechno naporcoval a i naložil do naší Škodovky. Ouha, kufr ale nešel z té přemíry zavřít a tak z našeho autíčka na zpáteční cestě na ostatní motoristy přátelsky kývala nejen prasečí nožka s pahnehtíkem, ale i rypák milého čuníka.

Když jsem pak v Třemošné brala benzin, upozornil mě pumpař, že mi z auta vzadu něco červeného kape. Kýbl s krví se totiž při poskakování po hrbolaté cestě od toho ZD naklonil a část vytekla. A příbuzní, kterým jsem ho přidala jako bonus k bůčkům a sádlu pak brblali: "Tý krve na ítrnice a jelita je ňák málo..."

Celé to sobotní odpoledne, ale i v neděli jsem za vydatné pomoci našich dětí cpala maso do mrazáku, pekla řízky, vyráběla tlačenky, sulc a škvařila sádlo. Okna v tom vedru byla dokořán i v noci a v celém sídlišti to omamně vonělo.

V neděli večer přikvačil nečekaně manžel a živě se zajímal, jak se máme. Jak jsme se asi měli, k tomu nebylo co dodat.

Ale k těm narozeninám v úvodu a z toho plynoucí domluvě. Manžel mě hned to ráno překvapil nápadem, že na mě po mé rehabilitaci s autem počká a že nakoupíme něco menšího na večerní oslavu. A protože se na mě hezky usmál a měl oči modré jako zamlada, docela mě to rozněžnilo. A v tom stavu rozněžnění jsem nebádala nad jeho: "Budu čekat na - ´tom´ - parkovišti, hned - ´vedle´ - anebo - ´tam uvnitř´ -.

Můj drahý je mužem úsporných slov i vět a vyjadřuje se stručně, na rozdíl ode mě. A protože jsem se domnívala, že na mě bude čekat (čekat můj ty bože - jako kdysi "zamlada") na jím řečeném ´tom´ parkovišti u lékařského domu, kam chodím na masáže, tak jsem tam také postávala. A on zase u asi 500 metrů vzdáleného Kauflandu. O kterém se prý zmínil večer před narozeninami. Ale to jsem zase přeslechla já.

Takže, když jsme se asi po půlhodině přestali mobilem obviňovat kde je kdo a kdo za co může i nemůže, tak jsem vyrazila. Sněžilo, klouzalo to, ale k obchoďáku jsem se doplazila. I když jsem měla nezřízenou chuť skočit do tramvaje a doma buď hupsnout do vany nebo radši po tom všem rovnou z okna.

Z toho plyne poučení, že domluvit se, je to hlavní. Nejen v rodině, ale mělo by to platit i ve světě. Protože - bez domluvy mezi sebou dosáhneme dohody a (s)míru jenom ztěží.