A to si říkáš jeho žena?

"Měla jsi ho varovat a ne vykřikovat, že jel na červenou" - štětil se na snachu Evu (mou kamarádku, za kterou jsme ten den přijeli) její tchán.

"Co vás v těch školách tak dlouho učili?", nedal se zastavit. "To naše máma (ukazujíc na svou ženu u sporáku) by nikdá nic takovýho neřekla."

"Nikdá, to ani náhodou" - zdůraznil. A nebýt to uvnitř domu, určitě by si i odplivnul. "A to má jen vosum tříd", pokračoval. "A ne jako vy, ňákejch šestnáct nebo kolik to je" - dodal vzápětí hodně nasupeně. A do opovržlivého máchnutí rukou zahrnul tím pádem i mě.

A já si rázem začala připadat jako spolupachatel. Ale čeho? Ráda bych se kamarádky nějak zastala, jsem totiž rozený bojovník. Ale nevěděla jsem jak.

Reakce jejího tchána - nezmara mi přišla tak nepatřičná, že jsem málem vystartovala do protiútoku. Ale byla jsem v rozpacích a navíc, na pouhé návštěvě.

Po chvilce tápání ale stačil pohled na jejich venku stojící novou Škodovku s promáčklým levým zadním blatníkem a se zprohýbanou smutně visící espézetkou.

Když "staří" nasupeně (a konečně) vyklidili pole, dozvěděli jsme se, co se vlastně stalo.

Jaromír s Evou a jejich tehdy čtyřletou Janičkou se ten den vydali za rodiči a odjížděli z Plzně. A na jedné z nejrušnějších plzeňských křižovatek se srazili s trabantem, jedoucím zcela předpisově na  "zelenou."

No a Jaromír, pokračující bez mrknutí oka na "červenou", poničil odbočujícímu bakeliťáku přední pravé dveře a blatník.

V trabantu byl naštěstí jen řidič, takže kromě zmuchlaných plechů se naštěstí nic vážného nestalo.

Protože se ale jednalo o hodně rušnou křižovatku, byl rázem okolo místa nehody celý dav čumilů. A hlavně pak radilů, kteří měli hned jasno o viníkovi.Tím byl podle nich - řidič trabanta, důstojník naší tehdejší lidové armády (byla osmdesátá léta minulého století).

Když se konečně davem prodral dopravní policista, tak místo prošetřování nehody začal s Jaromírem, známým fotbalistou, probírat poslední vítězné utkání Škody Plzeň. Rozčileného uniformovaného důstojníka, táhnoucího za sebou utržený blatník, nebral ani trochu na vědomí. Na jeho: "Jedu právě z opravny a tenhle vůl mi nedal přednost" - ani neodpověděl.

Jenže Evička v nastalém šoku (u zadních promáčklých dveří seděla totiž jejich malá Janička), několikrát vykřikla: "To on jel na červenou", ukazujíc na manžela.

Příslušník po jejím tvrzení poněkud znejistěl a začal situaci vyhodnocovat. Za vydatného přispění nepřátelského davu.

Jaromír pak skončil se stokorunovou pokutou a soudruh důstojník s poznámkou: "Pokračujte v jízdě."

No a když výřečná Evička líčila příhodu manželovým rodičům, dostalo se jí rovněž důrazného napomenutí. A to od tchána: "Jsi jednou jeho žena v dobrým i ve zlým... a navíc, když jsi viděla, že jede na červenou, tak proč jsi ho nevarovala? Je to jen a jen tvoje vina!"