Už odmala mi bylo vtloukáno do hlavy, že si máme všichni pomáhat. A poradit, je-li občas někdo tak říkajíc "v úzkých". Moje venkovská a moudrá babička často dodávala: "Jo, holka zlatá, teprve v nouzi poznáš pravýho přítele".
Jak je vidět, nejedu v té pracně a dlouho vštěpované snaze sama.
Před Albertem potkávám našeho kamaráda Viktora. Zuří, přímo soptí. Před chvílí se totiž (v dobrém úmyslu) ujal starší paní. Rejdící zmateně po parkovišti s přeplněným nákupním vozíkem. A sípající: "Jéjej, jéjej, já zapomněla, já zapomněla..."
A tak mi Viktor - tělem duší záchranář - vypráví, jak ten její "vozejk drapsnul" a snaživě odtlačil před vchod prodejny. Přes její četné protesty. Skálopevně přesvědčený, že chce ještě něco, chudák stará, nakoupit.
Pochvaly se ale nedočkal, to ani náhodou. Když se totiž za ním dotyčná přibelhala, zaječela na celé kolo: "Vochranka, volejte vochranku, zloděěěěěj, chtěl mě vokrást."
A k okamžitě shromážděnému davu čumilů (cituji Viktora) vykřikovala: "Já přece na tom parkovišti jenom marně hledala synovo auto."
Abych Vikiho trochu zklidnila, líčím mu svůj včerejší zážitek.
V elektroprodejně, kam jsem zaskočila pro žárovky, nešlo přehlédnout jednu rozčilenou zákaznici. Vehementně narážející nákupním vozíkem do nízkého otáčivého vstupu. (Takového kolotoče).
A tak jí (s dobrým úmyslem, jak jinak) radím: "Vjet musíte tady, pod tím nízkým rámem s těmi oranžovými pásy."
Když se otočím, nestačím zírat. Brblající ženština se plazí po zemi pod lamelami. Po čtyřech, s kabátem a sukní až někde za krkem. (O mohutném růžovém pozadí raději pomlčím). A její vozík si to vesele drandí mezi regály.
I když mi tenhle celý (skoro celý) únor nebylo vůbec do skoku, dá mi dost práce, abych nevybuchla. A nezačala se smát na celé kolo.
Malý chlapeček přede mnou totiž nadšeně vříská: "Hele maminko, tý paní kouká zadek. A proč se plazí jako náš Azor?"
U pokladny pak zírám znovu. Dotyčná ke mně nezvykle čile přiskočí a výhrůžně zasyčí: "Blázny si z člověka nedělejte. Nemušela ste mi řikat, že ty madla mam podlejzat..."
No, k tomu není co dodat. Vysvětlovat, že zloduch nejsem, tak to by asi nemělo cenu. A tak poněkud nasupeně pádím na tramvaj.
Na refýži se na mě zeširoka usmívá starší pán: "Promiňte, kterou linkou se dostanu k Václavovi?" A očividně netušíc, že právě bojuji s rozhodnutím " už nikdy neradit", bodře zahlaholí: "No přece k Václavovi, k tomu městskýmu krematóriu..."
Jedno lidové rčení říká: "A teď babo raď."
Takže je mi jasné, proč se na mě sem tam někdo obrátí. V očekávání "zaručeně" dobré rady, jak jinak.
