"No, není to pech, jak to tenkrát vlastně bylo?" - smějeme se s bývalou kolegyní, která se u mě zastavila. Jen tak náhodně, na kus řeči.
V obchodním domě, kde jsem posledních osm let pracovala, se čas od času neskutečně kradlo.
A tak jednou v létě prodavačka v textilu zpozorovala, jak docela šarmantní mladík dlouho vybírá a zkouší různá saka. Nakonec v jednom luxusním sebevědomě odkráčel a to svoje nechal v kabince.
Ochranka, která za ním okamžitě vyrazila, z něj sako sice na parkovišti servala, ale poberta byl očividně rychlejší. Vytrhnul se jim, skočil do auta a byl rázem fuč.
Tehdejší šéf bezpečnostní služby tenkrát pěkně zuřil. Za každého chyceného lapku byly totiž odměny.
Vzápětí se ale začal potutelně usmívat. A tvrdil, že se zlodějíček určitě co nevidět vrátí.
A skutečně. Poberta se krátce před zavírací dobou znovu objevil.
Při tom jeho zběsilém ujíždění ho totiž stopla policejní hlídka kvůli překročené rychlosti. A on zjistil, že nemá žádné doklady. Tedy ani řidičák. Všechno totiž nechal u nás, v kapse toho svého - rádoby zapomenutého - saka.
A tady už na něj čekala nejen ochranka, ale i další policista, kterého jsme zavolali.
Ne nadarmo se říká, že se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
