A tak jen zírám a zírám...

Zírám prostě na to, co se v tom letošním lednu všechno semlelo. A jen kroutím hlavou. A to nejsem žádná sovice sněžná. Takže kroutím tou svou hlavou nikoli kolem dokola. Ale jen o těch 180°. Víc´nemohu, i kdybych chtěla. Sebevíc´.

Teď ale nevím, jestli se tak nakrucují všechny sovy. Nejen ty sněžné. V živočišné říši by se možná podobných jedinců našlo daleko víc´.

Když ten současný leden vezmu letem světem, tak si představte, že:

- v Africe na Sahaře prý sněžilo a v dunách byly dokonce závěje. Nejen ty obvyklé pískové, ale i sněhové. Slyšela jsem, že v poušti napadlo místy dokonce až půl metru sněhu,

- u protinožců v Austrálii naopak panovala děsivá vedra. A navíc mohutné požáry, které vydatně přitápěly a tamním lidem v podstatě zničily kdeco,

- a v Americe zase v určitých oblastech příšerně mrzlo. Tak strašně, že leguáni padali ze stromů. Asi tak, jako u nás na podzim padají zralé švestky. 

Švestka už mi tedy na hlavu spadla, ale leguán a navíc zmrzlý na kost nikdy.

Říkala mi to kamarádka, přijela tamodtud právě teď. A jí věřím, to si tedy pište.

A tak bych mohla pokračovat. Do nekonečna. Stačilo by přidat některé titulky, co na nás denně jukají z novin a časopisů. A že je jich, pane jo. Sypou se na naší hlavu asi jako ti leguáni.

A když jsem u těch popsaných meteorologických zvratů, tak jsem najednou sama za sebe ráda. Za to, že ty lednové zimní bouřky kolem voleb v té naší kotlině jsou už konečně za námi.

Takže - přestaňme být na sebe zlí.

Už moje venkovská babička říkávala: "Děvenko moje zlatá, z nenávisti nevzejde nikdy nic dobrého."

A  proto se přimlouvám: "Zloba, závist, zášť - ať pominou - ať už pominou..."

Vzpomínáte? Já tedy ano.