"Ženská se přes den válí v posteli jen když rodí anebo mele z posledního" - nezapomenutelné krédo mojí pracovité venkovské babičky.
Pamětliva tohoto i jiného, jsem se v neděli v pozdním odpoledni vydrápala poněkud nejistě na nohy. S tím, že konečně musím něco dělat, i když mi bylo pořád prachmizerně.
"V létě chřipka, prosimtebe, ty si snad vymejšlíš, znam tě už dlouho, tebe přeci hned tak nic neskolí", zdržovala mě v telefonu moje vzdálená sestřenice.
Takže statečně potlačujíc píchání na prsou a v boku jsem se vyplazila s několika kastroly na zahradu. Keře černého rybízu a borůvek se lámaly pod tou veškerou nadúrodou. A okolo sebevědomě kroužily dvě kosí rodinky, rozhodnuté sklidit za každou cenu a pochopitelně beze mě. Jak jinak.
Okolo osmé večer jsem jakž takž dočesala a celá poštípaná od mravenců a popálená od kopřiv jsem se rozhodla ještě bobule i odšťavit.
Když jsem (zlomená na těle, ale nikoliv na duchu) dopajdala do kuchyně a začala je poněkud horečnatě cpát do přístroje, začaly na rozdíl ode mě poskakovat a rejdit po celé lince a podlaze.
"To je fajn, to jsem rád, že je ti líp" - vyděsil mě poněkud manžel, přicházející nezvykle tiše "po obvyklých dvou orosených" z místní hospůdky Pod duby. A poněkud zaskočený mnou (neležící) a i tou nečekanou kuličkiádou, vzápětí dodal: "Zejtra bych myslel vyrazit na houby, okolo cesty už rostou mraky špiček, koukni na ně a i černej bez je vobalenej Jidášovo uchem. Co ty na to"- zamrkal na mě lišácky.
"Jo, asi kolem půlnoci bych to mohla vomrknout, s baterkou", chtělo se mi zaječet. Ale neměla jsem sílu.
Takže jsem se radši přidržela Plzákova "Mlčeti zlato" a nažhaveného přístroje, ve kterém to už chrastilo podobně jako v mých průduškách.
A jak jsme tak oba, já i odštavovač, mleli z posledního, zabušil někdo na okno.
Sousedka s obrovitým košíkem černého rybízu.
Po jejím: "Nesu vám krapet úrody, esli náhodou nemáte" - jsem na chvíli ztratila řeč.
A pak - že se letos vůbec, ale vůbec nic neurodí.
