"Chodit se bude v noci a i dneska po týdle bytelný fošně", oznámil mi jedno krásné jarní odpoledne můj manžel. A ukázal na úzké prkno, dlouhé asi dva a půl metru.
Bylo časné jaro a my se vrhli na opravy interiéru chalupy. Po vybourání pece a šedomodrých kachlových kamen v kuchyni došlo v té první fázi i na chodbu a WC.
Když přizvaný zedník nalil na vykutané podlahy tekutý (velice drahý - směrem ke mně zdůrazněno několikrát!) beton, položila jsem skromný dotaz: "To do chalupy polezeme oknem po žebříku nebo jak?"
"Chodit se bude dneska a pak i v noci po týdle bytelný fošně", zaznělo unisono ze dvou stran.
Bytelná fošna bylo na můj vkus podezřele úzké naprasklé prkno, dlouhé asi dva a půl metru, o jehož stabilitě jsem okamžitě zapochybovala.
Na důkaz bytelnosti pak můj drahý po oné fošně dvakrát přecválal s několika ráznými (chodskými) podupy. "Vidíš, že to jde" - dodal laskavě: "A nešlapej na kraj, může tě to fláknout."
"Hlavně nám ´prosimtebe´ do toho nekecni, pod dlaždicemi musí bejt - ab so lut ní - rovina", hláskoval, tváříc se důležitě a technicky.
Tu absolutní rovinu jsem ale tehdy porušila. Hned dvakrát, večer a vzápětí v noci. Ekvilibrista totiž nejsem a chůzi po provaze nemám natrénovanou.
A tak v následujícím krásném jarním jitru naléval můj manžel další (drahou) vrstvu onoho sajrajtu na mnou vytvořené krátery. (Zadek dva a pravá ruka jeden).
Jádrem pudla bylo totiž ono "chození". No, kam asi - do maliní v rohu zahrádky, sousedící s polní cestou.
"Je tam hodně keřů a i dlouhý kopřivy a stejnak nikdo kolem nechodí. Pro jednou se nezblázníme", uzavřel neplodnou diskuzi v jednom předchozím dnu můj drahý.
Nepočítali jsme ale se sousedem, který naše počínání rád sledoval zpoza své rachitické stodoly.
A protože tuhnutí podlah se mou vinou (jak jinak) protáhlo, proběhla návštěva maliní několikrát.
Když jsem tam v tom jiskřivém jarním ránu přičapla, zahlaholil na mě od cesty: "Plejete, plejete? Kopřivy bejvaj dobrý na zálivku a i do kompostu."
Komunikovat se mi v té mojí tehdejší pozici vůbec nechtělo a tak jsem se jen vyplašeně krčila asi jako zajíc pod mezí v domnění, že keříky a nějaké ty listy mě jakž takž zakrývají.
"Safraporte, jindy tak řečná", pokračoval soused - nezmar, společensky opřený o sloupek plotu.
Když jsem pak poněkud nakvap mizela směrem k domu, neslo se za mnou jeho: "Ty maliny budou asi ňáký raný a kde že máte mísu. Asi ste si jí tady v tom keřoví zapomněla."
