Žena v pokušení

Má romantická duše by řekla, že jaro je v rozpuku, ptáčci zpívají, sněženky kvetou, vše se zazelenalo, sluníčko svítí a občas deštík smáčí půdu toužící po vláze. Bohužel poslední dobou ze mě promlouvá spíše má duše pragmatická. Ráno mě budí řev ptáků, všude je bláto, všude se sice všechno zelená, jenomže já momentálně zelenám spíš z radosti, že za měsíc maturuju a za dva jdu k přijímačkám. Obden prší a já a deštníky to je kapitola sama pro sebe. Mé vyžehlené vlasy od března nejsou vyžehlené, ale krásně kudrnaté. Všichni muži kolem mě švitoří něco o jaře, jak je obklopuje, že do nich jaro vstoupilo a tak dále a tak dále.

Jaro útočí na všechny naše smysly, ať už ty romantické nebo ty méně romantičtější. Ale co já s tím? Jaro sice zaklepalo na dveře, ale ani se nezeptalo, zda může vstoupit a již je zde. Ani ho nezajímá, že se mám učit, připravovat se na zkoušky a nemám čas nechat se unášet jarní náladou. Kolem švitoří rodinky ptáčků, holubi se nám milují na okně třídy, páří se kdejaká havěť a já mám sedět doma a teoreticky se učit rozmnožovací rituály ploštěnek a mlžů.

Ano a teď si milí pánové říkejte, že na vás jde jaro. My ženy se místo zimních kožíšků musíme strojit do jarních šatů. Projít kolem kteréhokoliv staveniště nás zavalí vlnou pískání a pozvání na schůzku. A jindy bych za takový pískot byla neskutečně ráda, dřív jsem si klidně pár set metrů zašla, abych po cestě domů potkala, alespoň jedno takové staveniště, ale dnes mě víc, než děsí.

Jak já bych byla ráda, kdybych mohla jaro pustit do svého života. Letos se mu musím bránit, ač jsem v tom největším pokušení. Musím se bránit i svému oblíbenému alkoholu, protože po poslední konzumaci jsem si nejen jaro, ale i druhé pohlaví pustila příliš blízko k tělu. Chci jen říct, že soucítím se všemi, kdo se jaru musí vyhýbat jak čert kříži. Vy ostatní prosím pusťte jaro do svých životů a užijte si ho prosím za nás, kdo jsme zatím pouze v pokušení.