Kalhotkové fiasko

aneb jaké to je když se celému světu ukážete jen v kalhotkách a pak se do krve pohádáte se samoobslužnou pokladnou...

Konečně víkend. Vydechla jsem si v šatně, kdy jsem ze sebe v pátek svlékala plášť a začala se oblékat do civilu. Tenhle týden byl dost náročný. Byla jsem unavená a už jsem se vážně těšila domů.

Z práce jsem se rozhodla vzít to k autu přes obchod a nakoupit. Strašlivě ráda nosím šaty a sukně a strašlivě nemám ráda, když mi pak všichni neskrytě koukají na nohy a očumují mě. A toho dne to bylo vážně šílené. To snad nebylo nikoho, kdo by necivěl a téměř každý druhý se otočil. 

Zní to jako vychloubání. Ale není. Jedna milá paní se ke mě přitočila a zašeptala mi to sladké tajemství, proč jsem středem pozornosti. Já si totiž zapomněla oblíct sukni! A tak jsem po centru chodila jen v košili a kalhotkách s mávající Hello Kitty.OK! Drobnej přešlap. To se dá! Kolem všechny obdivovatele zdravící japonské kočky jsem obtočila šátek a spěchala jsem urychleně do ordinace se doobléct.

Na druhý pokus jsem vyrazila do ulic již řádně oblečená a mohla jsem nakupovat. V Tescu bylo lidí jak na Václaváku. Raději jsem tedy šla k samoobslužné pokladně. Nevím, jak to s nimi máte vy, ale já když na mě někdo mluví, tak já na něj taky. 

"Zboží vložte do nákupní zóny!" 

"Jóóó, bože! Klid!" ta pokladna je stoprocentně chlap, kdo jinej by taky takhle na ženskou spěchal!?

 "Zboží bylo odstraněno z nákupní zóny!"

 "A kam ho mám dávat, když už tu není místo? Já vážně nekradu! Nezlob mě! Já už chci domů" prosím úlisný ženský hlas a hledám prodavačku, která potvrdí, že nekradu.

"Zvolte druh placení."

"OK, konečně něco čemu rozumím." Beru kartu, karta pípne a já spokojeně dávám věci do tašek.

"Zboží bylo neočekávaně odstraněno..."

"Cožeeee? Cožeeee? To si ze mě děláš srandu? Proč mě nenecháš? Proč mě nenecháš v klidu nakoupit!" utrhuju se na pokladnu. V tom přichází prodavačka a velmi opatrně mě upozorňuje, že jsem nákup ještě nezaplatila. Kouknu na terminál a tam bliká: ZADEJTE PIN. 

Ehm, takže teď už to vážně musí vypadat, že kradu. 

 Celá rudá vrátím vše zpět na pultík, protože pokladna pořád křičí, že odnáším věci, zadám PIN a vyjede účtenka. 

"Děkujeme za Váš nákup..." nemáš za co milá zlatá, myslím si a doufám, že to neříkám nahlas.

 "V nákupní zóně je neočekávané zboží. Prosím toto zboží odstraňte!" To už jsem se neudržela a vypěnila jsem na pokladnu. Nedávám sem raději podrobný přepis mého výlevu.

A do třetice všeho dobrého, jsem si to s taškami namířila k autu a ono tam nebylo! Tak a co teď? Volat policii nebo volat dřív Michaloj, že nám ukradli auto? Nebo jen tak stát a čekat, že se auto zjeví? Poslední bylo v mém stavu nejrozumnější řešení..

 Už jsem měla na uchu mobil s vytočeným přítelem - tedy s vytočeným telefonem, tou dobrou zprávou jsem ho vytočit ještě nestihla. V té chvíli mi došlo, že dnes ráno, jsme zaparkovala o tři řady dál než obvykle. 

A když jsem se tím směrem podívala naše auto si tam v klidu hovělo. Michal hovor přijal. Nejdřív jsme mlčela a pak jsem se zmohla jen na: "Lásko právě jsem skončila, vyjíždím domů. Pááá!"

No ještě, že po tomhle byl už vážně víkend...