Když chlap hubne

.....aneb jak jsem svému muži zkazila postavu svým light vařením natolik, že se se muset tvrdě opřít do hubnutí :D

„Bože, já jsem tlustá!“ stojím před zrcadlem, sleduju se a očekávám, že mě Michal uklidní a řekne, že jsem krásná. On se na mě dlouze podívá, zasměje se pod vousy, které si měl již minimálně před týdnem zkrátit: „Znám tě dva roky, za ty dva roky jsi nepřibrala ani deko, i když z toho, co týden co týden tvrdíš, bys musela mít už tři metráky. Koukni na mě, já si stěžuju? A tos ty mi totálně zkazila postavu!“

Dívá se na sebe do zrcadla a já v něm vidím toho kluka, co tenkrát přišel na prvním rande. Nějak jsem si nestihla všimnout, že by tenhle chlap přibral a z něj vyleze, že od první schůzky nabral třicet kilo. Najednou se role otočily. Já přesvědčuju jeho, že je hezký, že se mi líbí a chci situaci zklidnit frází, že tuk nese chuť. To mělo opačný efekt.

Ještě ten den se Michal rozhodne, že se vrátí do kalhot, ve kterých jsme se potkali a že na svatbě, kterou plánujeme na léto, bude zas jak proutek. Po týdnu, kdy opět po mě dojídal zbytky od večeře, protože: „To by se do zítřka zkazilo,“ se můj drahý rozhodne, že na sebe potřebuje pevnou ruku.

Musím ho objednat ke kolegovi lékaři, který se specializuje na hubnutí. Na první sezení musím jít s ním. Když vařím – tak ať vím čím ho krmit! S doktorem se pozdravím a můj drahý už stojí celý rudý na váze. Kouká na mě, jako by říkal - teď mluv. A tak mluvím a ptám se. Připadám si, jak kdybych ho tam dotáhla za límec a nutila ho hubnout.

Přitom je mi jasné, že tím co doktor píše na papír, se plete bič na mě. „A jste tu dobrovolně?“ ptá se doktor Michala, ten neurčitě kývá a říká: „Víc než dobrovolně! Já chci být štíhlý na svatbu.“ Jsem rudá až na zadku, protože je mi jasné, že vypadám jak semetrika, která nutí chlapa strádat, abychom měli pěkný fotky.

„A co Vám nejvíc v mém jídelníčku chybí?“ padne dotaz. „Pivo!“ odpovídá jednoslovně smutně Míša. „No to Vám jen tak nedovolím, přes to nejede vlak!“ říká přísně můj kolega.

„Hubnutí začíná od zítřka!“ prohlásí pevně můj budoucí muž, když přijdeme domů. Do lednice dá pět piv, po té popadne basičku a téměř milostně promluví k jednotlivým lahvím: „uvidíme se na Vánoce, už se na Vás těším!“ S těmito slovy odnese velmi smutně piva do sklepa.

Večer vypil všech pět piv a blaženě usnul a ráno to začalo. „Lásko, kde máme váhu?“ „Lásko, kolik je asi 120 gramů tvarohu?“ „Lásko, ta tvá marmeláda je jam?“ „Lásko, v kolik bude večeře, abych stihnul i tu druhou?“

Takže láska vážila 150 g masa dvakrát denně, dvakrát denně 120 g tvarohu a dvacetkrát denně si vyslechla, jaká je to hubnutí hrůza. A nejhorší začaly být ty pátky.

V pátek večer totiž Miška chodí na jeden, dva, tři až neptej se radši kolik kousků s klukama. A to teď měl zakázáno. Z první hospody se vrátil již v devět večer. Úplně rozhozenej. Byl na pokraji nervového zhroucení. V hospodě si objednal vodu. Z jeho popisu to vypadalo tak, jako by vprostřed Vatikánu vyřvával, že miluje satana.

Další pátek sice o dvě kila lehčí, ale ve stejné depce, raději navrhnul, že pojedeme na víkend k mým rodičům. Co naplat, že ti byli pryč na dovolené, kývla jsem na to, protože jsem věděla, že můj budoucí muž by doma trpěl jak pes při představě, že kumpáni sedí v hospodě a on se může rozšoupnout jen s perlivou vodou.

O tři týdny a pět kilo později jsem v pátek dorazila domů a za deset minut po mě Michal. Letmo mě políbil, naházel na kupu pracovní oblečení a začal se shánět po svých sálových botách. Trochu jsem se bála, že blouzní v horečce, jenže on to byl promyšlený plán.

Když posháněl všechno své sportovní oblečení, tak podruhé v životě sedl na náš rotoped a začal usilovně šlapat. Bylo to tak zuřivé, že jsem se bála, že mi ho strhne. Nevěřícně jsem na něj zírala a nechápala jsem, co se děje.

Šlapal usilovně, po čele mu začínal téct čůrek potu a přitom brblal, jak ho to nebaví, jak je to na prd, že kdo tohle má vydržet. Byla jsem přesvědčená, že se mi v práci porouchal. To, že je můj drahý v pořádku mi došlo, když po mě chtěl, abych mu vygooglila, kolik kalorií má jedna jedenáctka. Když jsem mu to oznámila, zaklel: „No tak to ještě nemám vyježděný ani jedno pivo!“ rozčiloval se a přidal na rychlosti.

Celý rudý, supící se dál vyptával, kolik kilometrů by musel ujet, kdyby si chtěl dát desítku. Musela jsem mu zjišťovat, kolik energie má jaký alkohol. Když po hodině slezl z kola, které bylo rozžhavené do ruda, prohlásil, že má silnou vůli a že stejně pít nebude a vrátí se brzo. Když odcházel, říkal, že jedno pivko by mohl po měsíci ochutnat.

Když se po půlnoci vrátil s opicí za krkem, bylo mi jasné, že chuť byla o něco silnější než vůle. Kolik těch jedenáctek bylo, se asi nedozvím, ale když se ráno po té převážil, slyšela jsem z koupelny něco, že do příštího pátka asi „nežere!“

Do druhého dne se zbavil opice i všech 7 gramů navíc…. A já z těch nervů o šest gramů připrala ….

Teď je otázkou, kdo z nás dvou obleče čí šaty :D