První noc. Pro někoho romantika - pro mě noční můra. Ležíte si se svým drahým v objetí, váš srdeční rytmus a dech je to jediné, co zní potemnělou ložnicí. Nemohla jsem na tom najít nic špatného a musela jsem se přestat vymlouvat.
Už jsem dospělá a musím zvládnout usnout na jedné posteli s mužem. No řekne se to jednoduše, ale pokud jste neurotička jako já, vidíte v tom větší výzvu než ve zkoušce z patologie.
Po několika nocích, kdy jsem spala na gauči a vyčerpala jsem všechny výmluvy, proč nedovedu vedle někoho usnout, jsem se musela odhodlat a lehnout si k němu.
Po dost dlouhé sprše, co mě měla uklidnit, jsem vplula do nepohodlné saténové košilky a vydala se do ložnice.
Překvapivě to nebylo až tak těžké. Lehla jsem si, povídali jsme si, drželi se za ruce.
Neuróza dostávala dost silně na frak.
A když si dokonce nechal vysvětlit, že je sice úžasné ležet mu na hrudníku a držet se za ruce, ale já jsem takový magor, že usnu asi jen ve třech polohách, všechny obavy se rozplynuly a já se zcela uvolnila.
Nasadila jsem si masku na oči, zarazila špunty do uší a v poklidu se nasoukala do mé oblíbené spací pozice.
Zasunula jsem svou pravou ruku pod záda, levou jsem si dala za hlavu, pravý kotník jsem vsunula pod levé koleno a byla jsem připravená usnout.
Cítila jsem, jak začínám těžce dýchat a pomalu jsem se propadala do spánku.
Bylo to jako bych se ocitla na nadýchaném oblaku, po němž by se v té saténové košilce dalo klouzat.
V tom na mě někdo promluvil.
Cítila jsem něčí dech na svém rameni a z dálky jsem slyšela něčí hlas.
Na tváři se mi blažený výraz změnil v úsměv.
Bože mě je tak krásně, to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
Hmmm, co asi chce? Co by tak mohl chtít? V polospánku jsem nepochybovala o své neodolatelnosti a roztomile jsem se uculovala a čekala, až zjistím, co se stane.
Vyndala jsem si špunt z ucha, škrabošku si vyhrnula pouze nad jedno oko, takže jsem prakticky vypadala jako jednooký polohluchý pirát nasoukaný v nemožném spacím úboru, vykukující pouze od nosu nahoru zpod peřiny.
„Zlato mohla by ses prosím otočit na bok,“ zněla věta, kterou jsem zaznamenala.
Se skvělým pocitem jsem se otočila a čekala, že mě obejme a budeme spolu spát jako v nějakém romantickém filmu a ráno se probudíme v objetí a bude všechno naprosto dokonalé nebo mi hrdinsky osvobodí i druhé oko, mužně mi vyndá druhý špunt a země se zachvěje.
Když ale objetí nepřicházelo a žádné zemětřesení se nekonalo, procitla jsem, zeptala jsem se, proč jsem se měla otočit.
Následná věta mě ihned probudila a způsobila, že jsem ráno pod očima měla obrovské kruhy.
On mě totiž políbil na rameni a v polospánku zašeptal: „Na zádech totiž děsně chrápeš!“
