První společná noc

První noc. Pro někoho romantika - pro mě noční můra. Ležíte si se svým drahým v objetí, váš srdeční rytmus a dech je to jediné, co zní potemnělou ložnicí. Nemohla jsem na tom najít nic špatného a musela jsem se přestat vymlouvat.

Už jsem dospělá a musím zvládnout usnout na jedné posteli s mužem. No řekne se to jednoduše, ale pokud jste neurotička jako já, vidíte v tom větší výzvu než ve zkoušce z patologie.

Po několika nocích, kdy jsem spala na gauči a vyčerpala jsem všechny výmluvy, proč nedovedu vedle někoho usnout, jsem se musela odhodlat a lehnout si k němu.

Po dost dlouhé sprše, co mě měla uklidnit, jsem vplula do nepohodlné saténové košilky a vydala se do ložnice.

Překvapivě to nebylo až tak těžké.  Lehla jsem si, povídali jsme si, drželi se za ruce.

Neuróza dostávala dost silně na frak.

A když si dokonce nechal vysvětlit, že je sice úžasné ležet mu na hrudníku a držet se za ruce, ale já jsem takový magor, že usnu asi jen ve třech polohách, všechny obavy se rozplynuly a já se zcela uvolnila.

Nasadila jsem si masku na oči, zarazila špunty do uší a v poklidu se nasoukala do mé oblíbené spací pozice.

Zasunula jsem svou pravou ruku pod záda, levou jsem si dala za hlavu, pravý kotník jsem vsunula pod levé koleno a byla jsem připravená usnout.

Cítila jsem, jak začínám těžce dýchat a pomalu jsem se propadala do spánku.

Bylo to jako bych se ocitla na nadýchaném oblaku, po němž by se v té saténové košilce dalo klouzat.

V tom na mě někdo promluvil.

Cítila jsem něčí dech na svém rameni a z dálky jsem slyšela něčí hlas.

Na tváři se mi blažený výraz změnil v úsměv.

Bože mě je tak krásně, to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Hmmm, co asi chce? Co by tak mohl chtít? V polospánku jsem nepochybovala o své neodolatelnosti a roztomile jsem se uculovala a čekala, až zjistím, co se stane.

Vyndala jsem si špunt z ucha, škrabošku si vyhrnula pouze nad jedno oko, takže jsem prakticky vypadala jako jednooký polohluchý pirát nasoukaný v nemožném spacím úboru, vykukující pouze od nosu nahoru zpod peřiny.

 „Zlato mohla by ses prosím otočit na bok,“ zněla věta, kterou jsem zaznamenala.

Se skvělým pocitem jsem se otočila a čekala, že mě obejme a budeme spolu spát jako v nějakém romantickém filmu a ráno se probudíme v objetí a bude všechno naprosto dokonalé nebo mi hrdinsky osvobodí i druhé oko, mužně mi vyndá druhý špunt a země se zachvěje.

Když ale objetí nepřicházelo a žádné zemětřesení se nekonalo, procitla jsem, zeptala jsem se, proč jsem se měla otočit.

Následná věta mě ihned probudila a způsobila, že jsem ráno pod očima měla obrovské kruhy.

On mě totiž políbil na rameni a v polospánku zašeptal: „Na zádech totiž děsně chrápeš!“